Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Česko

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura


- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na


- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Evropa

Tento článek je o kontinentu. O Jupiterově měsíci si můžete číst zde. Evropa je s 10 532 000 km² malý světadíl (pouze Austrálie je menší), avšak velmi hustě zalidněný – v roce 2000 měla 729 000 000 obyvatel. Mluví se zde 209 různými jazyky ze 6 jazykových rodin; naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Historicky a kulturně měla Evropa veliký vliv na světovou civilizaci a běh světových dějin. Na severu Evropu ohraničuje Severní ledový oceán, na východě pohoří Ural a řeka Ural, na jihovýchodě Kaspické moře, řeky Kuma a Manyč (popř. pohoří Kavkaz) a Černé moře, na jihu Středozemní moře a na západě Atlantský oceán.

Přírodní podmínky

Obrys Evropy je nejčlenitější ze všech světadílů; pobřeží dosahuje délky přes 37 000 km a poloostrovy a ostrovy představují 34 % rozlohy Evropy. Většinu území zaujímají nížiny (43 %) a pahorkatiny; na velehory přes 2 000 m výšky připadají jen 2 % plochy. Evropa je tak s průměrnou nadmořskou výškou 292 m spolu s Austrálií nejníže položeným kontinentem. Nejvyšším bodem je Mont Blanc (4 807 m) v Alpách na pomezí Francie a Itálie, nejníže se pak nachází hladina Kaspického moře (28 m pod hladinou světového oceánu). V okrajových částech Evropy, zejména na Islandu a v jižní Itálii stále probíhá vulkanická činnost; ze známých sopek stojí za zmínku Hekla, Vesuv, Etna, či Stromboli. Větší část Evropy spadá do oblasti mírného podnebí; jižní Evropa má klima subtropické (středomořské), nejzašší severovýchod Evropy a ostrovy dále k severu pak má podnebí polární (arktické). Z evropské pevniny bývá nejtepleji v létě na jihozápadě ve Španělsku (teplotní rekord Sevilla +47 °C), nejchladněji v zimě na sverovýchodě v Rusku (Pustozersk -58 °C). To jsou však extrémy a vcelku platí, že podnebí Evropy je díky převládajícímu západnímu proudění od Atlantského oceánu znatelně teplejší a mírnější, než by odpovídalo její zeměpisné šířce. Největším množstvím srážek se vyznačují návětrné horské a přímořské oblasti, zejména při západním pobřeží. Vůbec nejdeštivějším místem je Boka Kotorská v Černé Hoře (průměrný roční úhrn 4 600 mm), ale zpravidla se roční množství srážek ve vnitrozemí střední Evropy pohybuje od 500 do 800 mm. Evropa tvoří západní pětinu superkontinentu Eurasie, zbytek připadá Asii. Evropa a Asie jsou rozlišovány spíše z historických a kulturních než z fyzicko-zeměpisných důvodů. Hranice mezi nimi je z větší části umělá. Tradičně se za ni považují mj. řeky Kuma a Manyč v nížině na sever od Kavkazu, což znamená, že celý Kavkaz včetně ruského severního podhůří už leží v Asii. Alternativně se nabízí vést hranici po hlavním hřebenu Kavkazu (popř. po hranici Ruska s Gruzií a Ázerbájdžánem), což také svého času předkládali sovětští zeměpisci - nejvyšší horou Evropy by pak totiž nebyl Mont Blanc v Alpách, ale Elbrus (5 642 m) na Kavkaze.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Evropy Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. Obecně se soudí, že západní kultura pochází ze starověkého Řecka a Římské říše. Ta ovládala po mnoho staletí téměř celý kontinent. Po pádu Římské říše v Evropě dlouho trvalo období stagnace, známé jako temný středověk. Toto období ukončila renesance, která znamenala dobu objevů a zkoumání. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po druhé světové válce během studené války byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: socialistický blok ve východní Evropě a na kapitalistické země v západní Evropě. Východní blok se rozpadl na konci 80. let.

Státy

Evropa má 44 nezávislých zemí: S výjimkou Běloruska a Vatikánuu jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 24 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán převážně Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

Části Evropy


- Střední Evropa
- Východní Evropa
- Západní Evropa
- Severní Evropa
- Jižní Evropa
- Jihovýchodní Evropa Další:
- Balkán
- Benelux
- Britské ostrovy
- Skandinávie
- Višegrádská skupina

Satelitní pohled

Višegrádská skupina

Viz také


- seznam bývalých států v Evropě
- střed Evropy Category: Evropa als:Europa ja:ヨーロッパ ko:유럽 ms:Eropah roa-rup:Evropa simple:Europe th:ทวีปยุโรป zh-min-nan:Europa

Německo

Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána "Spolková republika Německa, SRN", "Německá spolková republika, NSR", západní Německo) je federace 16 spolkových zemí ležící ve střední Evropě. Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu. Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři. Celková délka pobřeží je 2389 km. Německo je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Německa Německo bylo zdecimováno dvěma světovými válkami v první polovině 20. století. Po ukončení 2.světové války v roce 1945 bylo území Německa rozděleno na čtyři okupační zóny, které obsadili vítězní Spojenci USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Z okupačních zón vznikly dva německé státy: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. K opětovnému sjednocení Německa došlo až v roce 1990. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

Politický systém

Administrativní členění

16 spolkových zemí (Bundesländer), které se dále dělí na 438 okresů (Kreise): Velká města : Berlín (3 388 434), Hamburk (1 726 363), Mnichov (1 227 958), Kolín nad Rýnem (967 940), Frankfurt nad Mohanem (641 076), Essen (591 889), Dortmund (589 240)

Přírodní podmínky


- Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster -3,54 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Ekonomika

Obyvatelstvo

Němci 91,5 % Turci 2,4 % ostatní 6,1 %

Kultura

Podívejte se též na


- Zeměpis
- als:Deutschland fiu-vro:S'aksamaa ja:ドイツ ko:독일 ms:Jerman roa-rup:Ghirmânii simple:Germany th:สหพันธ์สาธารณรัฐเยอรมนี zh-min-nan:Tek-kok

Polsko

Polsko je země ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem (456 km) na západě, s Českem (658 km) a Slovenskem (444 km) na jihu, Běloruskem (407 km) a Ukrajinou (526 km) na východě, a s Litvou (91 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 206 km) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři (491 km pobřeží). Polsko je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).
- Velká města: Lodž (:pl:Łódź), Krakov(:pl:Kraków), Gdaňsk (:pl:Gdańsk), Poznaň, Štětín (:pl:Szczecin), Varšava(:pl:Warszawa),Vratislav (:pl:Wrocław)
- Kulturní dědictví:
- Turistická místa: Krakov, Tatry (Zakopane), Mazurská jezera
- Polská kultura:
- Polská věda:
- Polský sport: Nejznámějším sportovcem je skokan na lyžích Adam Małysz

Historie

Zakopane Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Meška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští Jagellonci. Toto soustání začalo být později nazýváno Rzecz pospolita (=věc společná, píše se už jako jedno slovo Rzeczpospolita). K jeho velkému rozkvětu došlo v 16. století. Posilování venkovské šlechty a vnitřní rozbroje ale během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Polsko opět získalo nezávislost v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska a udrželo si ji i v následné válce se sovětským Ruskem. Během druhé světové války bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Po válce SSSR většinu svého původního záboru anektoval a Polsko bylo naopak rozšířeno o západní "nová území" až po novou hranici s Německem na Nise a Odře. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1990. Po pádu komunismu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

Administrativní členění

Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina. Polsko se dělí na následující vojvodství:
- Dolnoslezské (Dolnośląskie)
- Kujavsko-pomořské (Kujawsko-pomorskie)
- Lodžské (Łódzkie)
- Lublinské (Lubelskie)
- Lubušské (Lubuskie)
- Malopolské (Małopolskie)
- Mazovské (Mazowieckie)
- Opolské (Opolskie)
- Podkarpatské (Podkarpackie)
- Podleské (Podlaskie)
- Pomořské (Pomorskie)
- Slezské (Śląskie)
- Svatokřížské (Świętokrzyskie)
- Varmijsko-mazurské (Warmińsko-mazurskie)
- Velkopolské (Wielkopolskie)
- Západopomořské (Zachodniopomorskie)

Svátky


- Stálé svátky
  - 1. ledna Nový rok (Nowy rok)
  - 1. května Svátek práce (Święto pracy)
  - 3. května Ústava 3. května (1791)
  - 15. srpna Nanebevzetí Panny Marie (Najświętszej Marii Panny)
  - 1. listopadu Všech svatých (Wszystkich świętych)
  - 11. listopadu Den nezávislosti Polska (1918) (Odzyskanie niepodległości)
  - 25. prosince První svátek vánoční
  - 26. prosince Druhý svátek vánoční
- Pohyblivé svátky
  - Velikonoční neděle
  - Velikonoční pondělí
  - Těla a Krve Páně (Boží tělo) - ve čtvrtek, 60 dnů po Velikonoční neděli

Ochrana přírody

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků: Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński

Podívejte se také na


- Zeměpis
- Andrzej Zaucha
- Lidzbark Warmiński
- Marek Grechuta

Externí odkazy

;Instituce
- [http://www.poland.gov.pl/ www.poland.gov.pl] – Oficiální portál
- [http://www.president.pl/ www.president.pl] – Prezident
- [http://www.kprm.gov.pl/ www.kprm.gov.pl] – Předseda vlády
- [http://www.sejm.gov.pl/ www.sejm.gov.pl] – Sejm
- [http://www.senat.gov.pl/ www.senat.gov.pl] – Senát
- [http://www.trybunal.gov.pl/ www.trybunal.gov.pl] – Ústavní soud
- [http://www.sn.pl/ www.sn.pl] – Nejvyšší soud
- [http://www.poczta-polska.pl/ www.poczta-polska.pl] – Polská pošta ;Stránky o Polsku
- [http://www.pot.gov.pl/ www.pot.gov.pl] – Informační turistický portál
- [http://dmoz.org/World/%C4%8Cesky/St%C3%A1ty_a_regiony/Evropa/Polsko/ Polsko na ODP]
- [http://zamki.net.pl polské zámky]
- [http://www.pilot.pl/ www.pilot.pl] – elektronická mapa Polska
- [http://www.ga.com.pl/ Obrázky na ga.com.pl]
- [http://webcam.deili.info/ Web kamery]
- [http://www.poland.com/ poland.com]
- [http://www.poland-tourism.pl/ www.poland-tourism.pl]
- [http://www.seepoland.pl seepoland.pl]
- [http://www.polandtour.pl polandtour.pl]
- [http://www.polandtour.org polandtour.org]
- [http://www.willgoto.com/categories.aspx?Destination=353&Langue=1 Willgoto Poland, turistický průvodce]
- [http://www.lodging-poland.com www.lodging-poland.com] – hotelový průvodce
- [http://www.zamki.pl/ www.zamki.pl] – polské zámky
- [http://www.travelphoto.pl/polska.htm Obrázky na TravelPhoto.pl]
- [http://hometown.aol.de/Questius/Polska/Warszawa.htm Obrázky] als:Polen fiu-vro:Poola ja:ポーランド ko:폴란드 ms:Poland simple:Poland th:ประเทศโปแลนด์ zh-min-nan:Polska

Rakousko

Rakousko je federace 9 spolkových zemí ležící ve střední Evropě, bez přístupu k moři. Rakousko hraničí s Lichtenštejnskem (35 km) a Švýcarskem (164 km) na západě, s Itálií (430 km) a Slovinskem (330 km) na jihu, s Maďarskem (366 km) a Slovenskem (91 km) na východě a s Českem (362 km) a Německem (784 km) na severu. Rakousko je členskou zemí Evropské unie.
- Oficiální název: Rakouská republika (Republik Österreich)
- Administrativní dělení: 9 spolkových zemí
- Velká města: Graz, Linz, Salzburg, Innsbruck
- Nejníže položené místo: Neusiedler See, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Grossglockner, 3798 m n. m., Alpy
- Turistická místa: Vídeň, Salzburg, Innsbruck, Zell am See, Grossglocknerská vysokohorská silnice, Kitzbühel

Historie

Rakousko bylo kdysi centrem Rakousko-uherské říše. Po první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko prohrálo, bylo mocnářství rozděleno na menší státy. V roce 1938 bylo Rakousko anektováno hitlerovským Německem a po roce 1945 obsazeno vítěznými Spojenci. Státní smlouva z roku 1955 ukončila období okupace, uznala nezávislost Rakouska a zakázala unifikaci s Německem. Ústavní zákon v témže roce vyhlásil "věčnou neutralitu" Rakouska, což bylo podmínkou ke stažení sovětských vojsk. Rakousko se v roce 1995 stalo členskou zemí Evropské unie.

Administrativní rozdělení

Spolkové země

Evropské unie

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.vseorakousku.cz Vše o Rakousku] Kategorie:Rakousko fiu-vro:Austria als:Österreich ja:オーストリア ko:오스트리아 ms:Austria simple:Austria th:ประเทศออสเตรีย zh-min-nan:Tang-kok

Čechy

Čechy

110px
vlajka Čech
(do roku 1920 také vlajka ČSR)
50px
moderní verze historického znaku Čech
(současně malý znak české republiky)		 100px
historický znak Čech
67px
erb českých králů		 67px
knížecí erb Přemyslovců
Základní údaje
Hlavní město:Praha
Rozloha:52 065 km²
Počet obyvatel:přes 6 000 000 (2000)
Hustota osídlení:121 obyvatel/km²
Nejvyšší bod:Sněžka (1602 m)
Mapa

225px
Čechy v Habsburské monarchii

Soubor:CZ-cleneni-Cechy-wl.png
Čechy na mapě Česka
Čechy jsou jednou ze tří historických zemí v dnešním Česku. Na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolními a Horními Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko. Čechy byly od počátku politickým centrem dědičných zemí koruny české, ke kterým v různých dobách dále patřily zejména Morava, Slezsko a Lužice. Název pochází od západoslovanského kmene Čechů. Latinský název Bohemia, původně Boiohaemum, jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích (např. německé Böhmen), je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na území Čech žili od 4. do 1. století př. n. l.

Čechy versus Česko

Po zániku Československa vznikl problém, jaký je jednoslovný obecný název státu Česká republika. Použití názvu Čechy pro celý stát je nesprávné a na Moravě a ve Slezsku chápáno urážlivě. Problém vyvolal živou veřejnou diskusi, věnoval se mu i Senát ve svém veřejném slyšení [http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/original/27462/23545]. Jako věcně správné pojmenování celého státu je většinou odborníků označováno Česko, ovšem toto označení má celou řadu zatvrzelých odpůrců, mnozí jej vnímají jako ošklivý novotvar (přestože jím není a bylo použito i dlouho před vznikem Československa), něco nepatřičného či cizorodého. Přesto se v posledních letech používání tohoto označení postupně prosazuje, zvláště díky jeho používání v hromadných sdělovacích prostředcích.

Přírodní podmínky

Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1602 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří. Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava, Úpa, Orlice, Jizera a Ohře. Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.

Dějiny

:(Vizte též Dějiny Česka.) Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko), Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané, Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. Dušan Třeštík však přesvědčivě dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech tedy sídlil pouze jeden kmen. Kmeni Čechů vládla knížata z dynastie Přemyslovců, která si v 9. století podrobila většinu ostatních knížat pod svou svrchovannou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců. Morava byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou ze zemí rozsáhlé monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly pouhými vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Většina Habsburků v době nadvlády nad Čechami požívala současně titulu císař, tím se však myslel císař Svaté říše římské, se kterou se jeho vlastní državy překrývaly jen částečně a říšské země, které měly svého vlastního panovníka, byly habsburským císařům podřízeny jen formálně.) Po vzniku Československa byly k Čechám roku 1920 připojeny i do té doby Dolnorakouské České Velenice s okolím - tzv. Vitorazsko. Naposledy byly Čechy politickou entitou do roku 1949. Za první republiky byla v roce 1927, opuštěna myšlenka historické země nahradit župami. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, krajina Slovenská a země Podkarpatoruská. 1. ledna 1949 bylo území Československa (zjevně podle zásady „rozděl a panuj“) rozděleno na kraje, které nerespektovaly dřívější zemské hranice (zejména Jihlavský kraj, dnes Kraj Vysočina). Tento stav byl konservován i ve správní reformě platné od 1. července 1960 a v roce 2000.

Územní správa

V gotice vzniklo v Českém království 12 krajů. V čele krajů stáli poprávci (iudices provinciales) a 2 krajští hejtmani. V druhé polovině 15. století existovaly tyto kraje: # pražský – kouřimský # slánský neměl poprávce. # žatecký # bechyňský # prácheňský (písecký): v Písku sídlil kmet. Byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cudou. # plzeňský # rakovnický neměl poprávce. # litoměřický # boleslavský # hradecký # chrudimský byl spojen s mýtským děkanátem. # čáslavský K tomu existovaly ještě 4 vnější kraje: # Loketsko # Trutnovsko # Žitavsko # Kladsko V roce 1714 byla provedena územní reforma: # slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město. # k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko. # berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje. # z litoměřického krej bylo odděleno mělnické panství. # k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství. V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský. V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. Členění na kraje bylo znovuzavedeno 1. ledna 1949 a radikálně reformováno v roce 1960. Toto komunistické krajské zřízení však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady. V nové podobě byly kraje obnoveny roku 2000 na základě zákona z roku 1997. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).

Obyvatelstvo

Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Již od počátku 1. tisíciletí byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byli vyhnáni. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci a slovenští Romové. Některé vesnice byly úplně zbořeny a u hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.

Největší města


- Praha (1 178 576)
- Plzeň (166 274)
- Liberec (99 832)
- České Budějovice (98 876)
- Hradec Králové (98 163)
- Ústí nad Labem (96 428)

Doprava

Silniční i železniční síť je do značné míry uspořádána hvězdicovitě s hlavními tahy vycházejícími z Prahy.

Věda a vzdělání

V Praze sídlí Univerzita Karlova, založená ve středověku, České vysoké učení technické, založené v 19. století, několik dalších vysokých škol a také Akademie věd České republiky. Další významné univerzity jsou Jihočeská v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci, Západočeská v Plzni, technické učení v Liberci a fakulty UK v Hradci Králové.

Reference


- Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1999, 660 pp., ISBN: 80-7106-138-7

Podívejte se též na


- Česko
- Morava
- Lužice
- Slovensko
- Podkarpatská Rus

Externí odkazy


- [http://vexilolognet.hyperlink.cz Vlajky a znaky českých zemí] Kategorie:Česko ja:ボヘミア

Morava (země)

Morava je jednou z historických českých zemí (dnes o rozloze 22 022,9 km² - započteno i Valticko a Dyjský trojúhleník). Pokud k tomu připočteme i bývalé moravské enklávy ve Slezsku, dostaneme se k číslu 22 338,9 km² Rozkládá se ve východní části Česka. S Moravou hraničí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě Slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu pak České Slezsko a na severozápadě pak Polské Slezsko - konkrétně Kladsko, dnes okres Kladsko (powiat Kłodzki), který je dnes součástí Dolnoslezského vojvodství (20 km). Při započtení moravských enkláv ve Slezsku, Morava sousedí i s polským Opolským vojvodstvím, které leží na historickém území Polského Slezska. Za metropoli Moravy platí Brno, a to už od roku 1641. Předtím byla hlavním městem Olomouc, která i nadále patří k významným historickým městům Moravy. O něco později s rozmachem dolů a průmyslu nabyla na významu slezská Ostrava. Mezi známější regiony patří Valašsko, Slovácko, Haná či Horácko.

Geografie

Povrch

Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny a ne příliš vysoká pohoří. Na západě Moravy je to Českomoravská vrchovina, zasahující sem z Čech. Pramení zde například řeky Jihlava nebo Oslava. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masiv Žďárských vrchů, ve kterých pramení řeka Svratka. Východně od Českomoravské Vrchoviny se pak nachází Drahanská vrchovina s proslulým Moravským krasem. Na severu Moravy se pak rozkládá pohoří Jeseníky, členěné na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozkládá několik nížinatých úvalů a "Bran", které oddělují výše uvedená pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Bílé Karpaty, Moravskoslezské Beskydy a poněkud "izolované" západněji položené Chřiby. Pokud jde o úvaly, tak podél toku nejdůležitější moravské řeky Moravy, která celou zemí protéká od seveu k jihu, to jsou Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská Brána, na jihu pak Vyškovská Brána, s níž na jihu sousedí Dyjskosvratecký úval.

Města


- Brno
- Olomouc
- Zlín
- Přerov
- Prostějov
- Jihlava - součástí dnes jsou i historické české obce
- Kroměříž
- Znojmo

Významná města ležící na moravskoslezské hranici


- Ostrava
- Frýdek-Místek

Dějiny Moravy

Podívejte se též na stručný přehled moravských dějin (Milníky moravských dějin).

Slovanské osídlení

Nejstarším historicky doloženým etnikem byly keltské kmeny Volků-Tektoságů, vystřídané na přelomu letopočtu germánskými Kvády (pravděpodobně sem zasahoval vliv Marobudovy říše). V 6. století osídlily Moravu slovanské kmeny: Holasicové na Opavsku (jejichž existence je ale značně problematická) a Moravané (odtud jméno - poprvé zmiňováni až roku 822, zřejmě se ale jednalo o souhrnný název pro všechny obyvatele jednoho kmene, který si v 8. či 9. století podmanil ostatní slovanské kmeny žijící v tomto regionu), žijící zejména kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k soutoku s řekou Dunaj.

Velkomoravská epocha

V 7. století tvořila Morava součást Sámovy říše. V roce 833 došlo ke sjednocení moravského knížectví (na území moravských kmenů) a nitranského knížectví (jihozápadní Slovensko), v letech 833-906 se tak Morava stává centrem prvního raně feudálního státu na území Česka - Velkomoravská říše. V roce 863 začíná na velkomoravském území působit byzantská misie bratrů Konstantina a Metoděje. Druhý z nich se o něco později stává prvním velkomoravským arcibiskupem. Velká Morava byla kromě svého kulturního významu jako kolébky staroslověnské vzdělanosti také politicky a vojensky nejsilnějším středoevropským státem. Po jejím zániku se Morava v letech 906/907 dostala zhruba na 50 let pod vliv Maďarů, přičemž zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány.

Přemyslovská Morava

Teprve až po několikanásobné porážce (955, 965) Maďarů uvedl Moravu postupně pod své panství český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byly v této době značně odlišné od jejich současného průběhu. Na jihu zasahovala přirozená hranice jižněji až do severní části dnešních Dolních Rakous, na východě vedla po západním úpatí Bílých Karpat. Severní hranice nebyla dlouho zřejmá, probíhala zhruba hlubokými hvozdy na dnešním jižním pomezí Opavska. Roku 1003 se zmocnila Moravy polská vojska Boleslava Chrabrého. Polsko podrželo Moravu do roku 1025 (podle jiných údajů do roku 1018), ale k definitivnímu získání celé Moravy českým knížectvím došlo až v letech 1029/1031, kdy byla Morava až po Bílé Karpaty opět ovládnuta Přemyslovcem Oldřichem a spravoval ji jeho syn Břetislav I. (nicméně ještě na přelomu 11. a 12. století patřila část Moravy v okolí Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice k Uhrám) . Roku 1055 se Morava stala údělným přemyslovským knížectvím, přesto však byla stále považována za svébytný politický celek. Nejprve zde získali své úděly tři ze synů Břetislava I., poté byla za knížete a krále Vratislava II. rozdělena na úděly Olomoucký a Brněnský. Konrád Brněnský (1061-1092) však svůj úděl rozdělil na úděly Brněnský a Znojemský (oba úděly byly občas spojovány).

Moravské markrabství

Roku 1182 byla Morava povýšena císařem Friedrichem Barbarossou na samostatné říšské markrabství - prvním markrabětem se stal původně údělný znojemský kníže Konrád II. Ota (ovládnutím všech moravských přemyslovských údělů fakticky spojil pod svou vládou celou Moravu). Markrabství mělo podléhat přímo Říši, mělo tedy mít stejné postavení jako Čechy. Díky jeho tzv. knínské dohodě s Přemyslem I. Otakarem po krvavé bitvě u Loděnice (1185), kterou uzavřeli následujícího roku, byla však Morava i nadále podřízena českému knížeti. Tento stav jen upevnil nástup Konráda II. Oty na český trůn (1189), resp. dohoda Přemysla I. Otakara a jeho syna Vladislava Jindřicha (1198) o rozdělení vlády. Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství (založené již roku 1063), a zejména opavské knížectví vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše. Za Lucemburků se v první třetině 14. století moravské markrabství stalo vedlejší zemí Českého království. Roku 1311 je nejprve vydána Velká charta svobod a práv, v roce 1348 je zreformováno moravské soudnictví a do Brna a Olomouce jsou zavedeny zemské desky (střídavé zasedání v Brně a Olomouci). Díky odloučenosti od Čech Moravu příliš významně nezasáhl dopad husitských válek. V průběhu 15. století je Morava po dlouhou dobu pod vládou uherského krále Matyáše Korvína. V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského, vznikl tak kraj novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský. V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu, roku 1641 je z Olomouce do Brna přesídlen královský tribunál. Územně správní reforma z roku 1714 ustanovila kraj Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský. V roce 1749 pozbývá moravské markrabství v souvislosti s centralizací moci faktického významu. Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. V roce 1782 je sloučena Morava s Rakouským Slezskem, vzniká země Moravskoslezská se sídlem v Brně, rozčleněná na osm krajů - Brněnský, Olomoucký, Znojemský, Jihlavský, Hradišťský, Přerovský, Opavský a Těšínský. V roce 1850 je Rakouské Slezsko opět od Moravy odděleno. Na Moravě existoval až do roku 1918 vlastní zemský sněm a poměrně široká autonomie.

vývoj správy Moravského markrabství od roku 1850 do roku 1918

1850 - 1855: 2 kraje (Brněnský a Olomoucký) Brněnský kraj měl 12 "smíšených" okresů (Boskovice, Brno, Dačice, Hustopeče, Jihlava, Kyjov, Mikulov, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Nové Město na Moravě, Vyškov, Znojmo) s 1196 obcemi. Olomoucký kraj měl 13 "smíšených" okresů (Holešov, Hranice, Kroměříž, Litovel, Místek, Nový Jičín, Olomouc, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Meziříčí) s 1235 obcemi. V rozsáhlých okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav - expozitura okresního hejtmnaství v Hustopeči; Moravské Budějovice - expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem - expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava - expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice - expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti). 12.5.1855 - 4.6.1860: 6 krajů (Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Znojemský) Brněnský kraj měl 17 okresů a 1 statutární město (Brno); Hradišťský kraj měl 12 okresů; Jihlavský kraj měl 8 okresů; Novojičínský kraj měl 13 okresů; Olomoucký 17 okresů a 1 statutární město (Olomouc); Znojemský 9 okresů. 5.6.1860 - 1868: kraje zrušeny a nadále pouze 76 "smíšených" okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc). od roku 1868: 30 politických okresů (Boskovice, Brno-venkov, Dačice, Hodonín, Holešov, Hranice, Hustopeče, Jihlava, Kroměříž, Kyjov, Litovel, Mikulov, Místek, Moravský Beroun, Nové Město na Moravě, Nový Jičín, Olomouc-venkov, Prostějov, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Třebíč, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Meziříčí, Velké Meziříčí, Vsetín, Vyškov, Zábřeh, Znojmo, a 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříž). od roku 1877: 31 politických okresů (vyčleněn Přerov) a 6 statutárních měst od roku 1896: 33 politických okresů (vyčleněny Moravské Budějovice a Tišnov) a 6 statutárních měst od roku 1900: 34 politických okresů (vyčleněna Moravská Ostrava) a 6 statutárních měst od roku 1909: 35 politických okresů (vyčleněn Vsetín) a a 6 statutárních měst Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Později se například stávalo, že jeden soudní okres byl rozdělen mezi 2 nebo více politických okresů. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství včele s hejtmanem.

Morava v letech 1918-1948

Roku 1918 se Morava stává součástí Československa, přičemž je zemský sněm zrušen a samospráva Moravy silně omezena – jak odpovídalo centralistické politice zakladatelů ČSR. Roku 1920 byla k Moravě připojena malá část Dolních Rakous (Valticko a území jižně od Lanžhotu - tzv. Dyjský trojúhelník). Za první republiky byla v roce 1927 opuštěna myšlenka nahradit historické země župami. 1. prosince 1928 se pak Morava stává částí země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území Československa dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, krajina Slovenská a země Podkarpatoruská). Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců. V roce 1935 vzniká nový politický okres Zlín. okres Mnichovskou dohodou z roku 1938 byly pak z této země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do nacistické župy Sudetenland, menší část - Hlučínsko se stala součástí Pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k Pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Dolních Rakous a od 15. října 1938 k nacisty zřízené župy Niederdonau), které po staletí tvořily součást Moravy a Českého Slezska. Na druhou stranu však byly někdy po Mnichovu k Moravě uměle připojeny východní okrajové části původních Čech v oblasti Českomoravské vysočiny (viz mapa vpravo). Současně s těmito událostmi přestává Země Moravskoslezská oficiálně existovat a její zbytek tvořil včetně malé části Českého Slezska až do osvobození součást Moravy. Dne 15. března 1939 jsou pak Morava a Čechy obsazeny nacistickým Německem a 16. března jsou obě země začleněny do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí jsou až do osvobození. Po osvobození pak dochází k obnovení Země Moravskoslezské v původním rozsahu. V reakci na požadavek obnovení Slezské samosprávy dochází ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek. Po komunistickém převratu v únoru 1948 pak bylo od 1. ledna 1949 území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které, s výjimkou slovenské hranice, nerespektovaly (zjevně podle zásady "rozděl a panuj") dřívější historické hranice zemí (zejména Jihlavský kraj). V případě dosavadní země Moravskoslezské se jednalo o kraje Olomoucký, Ostravský, Brněnský, Jihlavský a Gottwaldovský; několik obcí se stalo součástí kraje Českobudějovického a Pardubického. 1. července 1960 pak vstoupila v účinnost další správní reforma, kdy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský a Severomoravský kraj, zatímco území na severozápadě Moravy (katastrální území Velká Morava, Červená Voda, Šanov u Červené Vody, Moravský Karlov, Bílá Voda, Mlýnice u Červené Vody, Mlýnický Dvůr, Cotkytle, Strážná, Tatenice, Krasíkov, Lubník) a okolí Svitav a Moravské Třebové (katastrální území Koruna, Třebařov, Rychnov na Moravě, Petrušov, Staré Město u Moravské Třebové, Prklišov, Dětřichov u Moravské Třebové, Radišov, Kunčina, Moravská Třebová, Linhartice, Gruna, Borušov, Karlín, Svojanov u Borušova, Boršov u Moravské Třebové, Mladějov na Moravě, Nová Ves u Moravské Třebové, Bohdalov u Městečka Trnávky, Pečíkov, Vranová, Vranová Lhota, Stará Roveň, Hartinkov, Vražné, Radkov u Moravské Třebové, Petrůvka u Městečka Trnávky, Unerázka, Bezděčí u Trnávky, Chornice, Zadní Arnoštov, Přední Arnoštov, Lázy, Pacov u Moravské Třebové, Stará Trnávka, Malíkov, Útěchov u Moravské Třebové, Rozstání u Moravské Třebové, Dlouhá Loučka, Křenov, Šnekov, Dolní Rudná, Horní Rudná, Janůvky, Moravská Dlouhá, Horní Hynčina, Pohledy, Sklené u Svitav, Moravská Kamenná Horka, Moravský Lačnov, Javorník u Svitav, Svitavy Město, Svitavy Předměstí, Ostrý Kámen, Vendolí, Čtyřicet Lánů, Moravská Radiměř, Hradec nad Svitavou, Muzlov, Březová nad Svitavou, Moravská Chrastová, Chrastová Lhota, Rozhraní, Bradlné, Horákova Lhota, Želívsko, Březinka, Slatina u Jevíčka, Březina u Moravské Třebové, Malonín, Smolná u Jevíčka, Študlov u Vítějevsi, Vilémov u Rozhraní, Bělá u Jevíčka, Jevíčko-Město, Jevíčko-Předměstí, Víska u Jevíčka, Jaroměřice, Biskupice u Jevíčka, Zálesí u Jevíčka, Březinky, Vysoká u Jevíčka) začleněno do kraje Východočeského (od roku 2000 součást kraje Pardubického), a území na jihozápadě Moravy (Dačicko - katastrální území Rancířov, Hluboká u Dačic, Dančovice, Dešná u Dačic, Plačovice, Bělčovice, Chvalkovice u Dešné, Županovice u Dešné, Písečné u Slavonic, Nové Sady u Písečného, Marketa, Modletice, Staré Hobzí, Nové Hobzí, Báňovice, Václavov u Chvaletína, Slavětín, Chvaletín, Mutná, Ostojkovice, Třebětice, Manešovice, Budíškovice, Vesce u Dačic, Budeč, Horní Slatina, Jersice, Červený Hrádek u Dačic, Prostřední Vydří, Řečice, Volfířov, Malý Pěšín, Hříšice, Kostelní Vydří, Dolní Němčice, Hostkovice u Dolních Němčic, Peč, Hradišťko u Dačic, Urbaneč, Chlumec u Dačic, Nové Dvory, Vnorovice, Holešice u Cizkrajova, Cizkrajov, Slavonice, Maříž, Leštnice, Kadolec u Slavonic, Mutišov, Stálkov, Vlastkovec, Dolní Bolíkov, Dolní Bolíkov-Rubašov, Dolní Bolíkov-Nová Ves, Matějovec, Stoječín, Český Rudolec, Dolní Radíkov, Horní Radíkov, Valtínov, Markvarec, Lipolec, Lipnice u Markvarce, Radlice u Volfířova, Heřmaneč, Velká Lhota u Dačic, Brandlín, Maršov u Heřmanic, Olšany u Dačic, Malý Jeníkov, Velký Jeníkov, Horní Mezeříčko, Horní Němčice, Skrýchov, Sumrakov, Horní Bolíkov, Studená, Jilem, Palupín, Horní Dvorce, Světlá pod Javořicí, Horní Pole, Domašín u Studené, Horní Olešná, Prostý, Horní Vílimeč, Vesce u Počátek, Popelín, Česká Olešná) ke kraji Jihočeskému, jehož součástí jsou (s výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, která v současné době náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina) dodnes. Kraje Jihomoravský a Severomoravský jsou od roku 2000 rozděleny mezi nové kraje Moravskoslezský (původně Ostravský), Olomoucký, Zlínský, (zmenšený) Jihomoravský kraj (původně Brněnský kraj), a Vysočinu (původně Jihlavský kraj).

Dějiny Moravy heslovité, leč neméně poučné

První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy Franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „ obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest. Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“. Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti. Připojení Moravy k Čechám – uvádí se několik dat 1018, 1021, 1025, 1030, 1031, nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku. V roce 1055 Spytihněv II., vévoda Čechů, se jal uspořádat nově Moravské království. Sesadil knížata dosazená jeho otcem a odstranil okolo tříset představitelů vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky. Římský císař Fridrich I. Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých knížat vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského imperia. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastické soustátí. Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) své zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se zaznamenávalo v zemských deskách vedených v Brně, Olomouci (první zmínka v roce 1303), ve Znojmě a v Opavě. Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany. Osoba společného panovníka nebyla na překážku mezinárodněprávní subjektivitě země, jak to dokládá udělování léna Markrabství Římským impériem. V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen vyjímečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad. V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí moravský z moci krále římského rozhodl, aby olomoucké arcibiskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Království Čech, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celou říši v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly všechny majetkové a pozemkové vlastnictví byly soustředěny do Brna a do Olomouce. V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně (bíle) červeného na zlato (žlutě) červené. Za vlády Jiřího z Poděbrad krále Čech a markrabího Moravy v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem. V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě. Ten byl na Moravě včetně svých specifických pokládán za přirozený jazyk moravský (idioma moravicale). Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána i první moravská ústava v které se píše, že “ Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“, V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika Počátkem 17. století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato