:: wikimiki.org ::

Belgie

Belgie

Belgie je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na západě, a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km). Belgie je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Velká města

- Antverpy (448 709)
- Gent (226 220)
- Charleroi (200 578)
- Lutych (185 131)
- Brusel (136 730)
- Brugy (116 836) (:nl:Brugge)

Stručná hitorie

Hlavní článek Dějiny Belgie Belgie získala nezávislost na Nizozemsku v roce 1830. Během první i druhé světové války byla Belgie okupována Německem. Belgie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství uhlí a oceli a Euratomu, které daly základ budoucí Evropské unii.

Administrativní rozdělení

10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem:

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa

Odkazy

- [http://www.ilotsacre.be/ Mapa Bruselu] Kategorie:Belgie als:Belgien fiu-vro:Belgiä ja:ベルギー ko:벨기에 ms:Belgium simple:Belgium th:ประเทศเบลเยียม zh-min-nan:Belgien

Federace

Federace (z latinského fœdus, "smlouva") v politickém smyslu je stát složený z dvou a více autonomních celků (dále členské státy) pod společnou centrální vládou. Ve federaci je autonomní postavení jednotlivých členských států zajištěno v ústavě a nemůže být měněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády, nicméně občas dochází bohužel k opaku (například zrušení federace v Německu v roce 1933). Federace bývá založena na základě etnického hlediska, nebo na jiném územním principu. Federace často vznikají smlouvou mezi více signatářskými státy. Jednotliví členové obvykle nemají právo z ní jednostranně vystoupit. Forma vlády v těchto celcích se nazývá federalismus. Federace může být také sdružením (například sdružením politických stran apod) založeným za určitým účelem. Kategorie:Politický systém ja:連邦

Francie

Francie (francouzsky La France, oficiální název Francouzská republika, République française) je demokratický stát v západní Evropě. Hraničí s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem, Itálií, Monakem, Andorrou a Španělskem. Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU). Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Francie
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Hlavní pohoří jsou Pyreneje na jihozápadě a Centrální masív a Alpy na jihovýchodě. Nejvyšší bod Francie i celé Evropy je Mont Blanc (4808 m). Francie bývá podle tvaru svého území přezdívána l'Hexagone (šestiúhelník). Mimo hlavního města Paříže (v jehož okolí žije 12 milionů lidí) jsou nejdůležitějšími městy Marseille, Lille a Lyon. Viz též: Seznam francouzských měst

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

- [http://www.pictures-europe.com/holidays-france.htm Francouzské obrázky]
- [http://www.pictures-europe.com/map/map-france.htm Francouzské mapy] Kategorie:Francie als:Frankreich fiu-vro:Prantsusmaa ja:フランス ko:프랑스 ms:Perancis simple:France th:ประเทศฝรั่งเศส zh-min-nan:Hoat-kok

Lucembursko

Lucembursko, plným českým oficiálním názvem Velkovévodství lucemburské, je vnitrozemský stát na západě Evropy sousedící s Francií, Německem, a Belgií.

Dějiny

Dějiny samostatného Lucemburska se odvíjejí od vzniku lucemburského hradu. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jenž se stalo střediskem nevelkého, leč svojí polohou nikoliv nepodstatného panství. Lucemburské hrabství vzniklo roku 963 a na vévodství bylo povýšeno roku 1354 Karlem IV. Ten byl zároveň českým králem. Na český trůn se Lucemburkové dostali v roce 1310, kdy se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou. Po dlouhém období nadvlády jiných zemí získalo Lucemburské velkovévodství samostatnost v 19. století. Lucembursko zpočátku vystupovalo jako neutrální země. Po opakovaném obsazení ze strany Německa však bylo nuceno tento stav změnit. Po druhé světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Organisace severoatlantické smlouvy, Organizace spojených národů, a Evropského hospodářského společenství.

Politika

Lucembursko je dědičnou konstituční monarchií. Podle ústavy z roku 1868 je výkonná moc soustředěna do rukou velkovévody a kabinetu, jenž se skládá z předsedy vlády a několika dalších ministrů. Zákonodárná moc spočívá v rukou členů poslanecké sněmovny volené obyvatelstvem přímo na 5 let. Druhá komora, "Conseil d'Etat" (Státní rada), je složena z 21 řadových občanů a plní poradní úlohu při poslanecké sněmovně. Její členové jsou jmenováni velkovévodou.

Správní rozdělení

Lucembursko má tři okresy nazvané podle svých správních středisek:
- Kostelec (Diekrich)
- Grevenmacher
- Lucemburk

Zeměpis

Lucembursko má kopcovitou krajinu. Nejvyšší horou země je Burgplatz (559 m n. m.) v severní části země, kde se rozprostírá část Arden. Východní hranici země utvářejí tři řeky: Mosela, Our, a Sûre Hlavní město Lucemburk je zároveň největším městem v zemi. Mezi další důležitá sídla patří Eš, Echternach, Kostelec a Třipanny. Mapa Lucemburska

Hospodářství

Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v celém světě (přepočteno dle parity kupní síly činil v roce 2003 $55100). Příčinou této vysoce nadprůměrné hodnoty je, že asi třetinu pracovních sil (cca 100.000) tvoří příslušníci okolních států, kteří do Lucemburska dojíždějí a nejsou tudíž do obyvatelstva započítáni. Zemědělství je zastoupeno pouze 0,5 procenty v celkovém HDP. Služby naopak tvoří přes 80 %: v Lucembursku sídlí přes 200 bank. Důležitá je též průmyslová výroba, hlavně průmysl slévárenský, který je ale v celkovém úpadku. EU je jednoznačně největším obchodním partnerem Lucemburska; obchod s ní tvoří téměř 86 % celkové zahraničněobchodní výměny země. V hlavním městě má sídlo několik mezinárodních institucí, včetně institucí EU (Evropský statistický úřad Eurostat, Evropský soudní dvůr, generální sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka aj.).

Obyvatelstvo

Složení obyvatelstva je velmi pestré, což je dáno vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, a jinými faktory. Hlavně slévárenský průmysl do země v minulosti přilákal mnoho Portugalců a Italů, kteří dnes tvoří významnou menšinu v zemi. 87 % obyvatel je římskokatolického vyznání. Ostatní jsou evangelíci, Židé, a muslimové.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Kategorie:Lucembursko als:Luxemburg ja:ルクセンブルク ko:룩셈부르크 ms:Luxembourg simple:Luxembourg th:ประเทศลักเซมเบิร์ก zh-min-nan:Luxembourg

Nizozemsko

Nizozemsko, také Nizozemí, (nepřesně také Holandsko) je království ležící v severozápadní Evropě. Je jednou z nejhustěji osídlených zemí světa. Holandsko je sice běžné označení pro celé Nizozemsko, pochází ale od názvu bývalého hrabství Holandsko, které zahrnuje dnešní province Severni a Jižní Holandsko, a přesně vzato znamená tedy jen část Nizozemí – viz Holandsko.

Poloha a charakter území

Nizozemsko je nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem a na jihu s Belgií. Pro pobřežní oblasti Nizozemska jsou typické prolákliny mělkých přílivových pološin. Existují dva druhy těchto plošin – watty a marše. Watty jsou přílivem zaplavovány a odlivem obnažovány. Na mnoha místech obyvatelé země zpevnily písečné valy a přesypy, postavili hráze a odčerpáváním vody udržují watty vysušené-takto rozšiřují území státu. tyto plochy se nazývají poldery. Marše jsou úrodné pobřežní nížiny na říčních nánosech. Při jejich dostatečném odvodnění se mění v úrodná pole. Na východě a jihu Nizozemska se nachází pahorkatina, jejichž údolími protékají velké evropské řeky.Na jihozápadě se táhne lesnatá plošina, kde se nachází nejvyší vrchol Nizozemska, 322 metry vysoký Vaalserberg.

Podnebí

V Nizozemsku převládá podnebí oceánské. Roční úhrn srážek je poměrně vysoký, pohybuje se v rozmezí 750-850mm. Velmi často se ve vnitrozemí objevují mlhy a často vane silný vítr. Na pobřeží často zuří bouře. Tyto bouře mohou způsobovat záplavy. Jen šest dní v roce je v Nizozemsku bezvětrno. Podnebí v Nizozemsku ovlivňuje také teplý mořský proud v Atlantském oceánu. Díky němu jsou zimy relativně teplé, naopak léta nejsou příliš teplá.

Obyvatelstvo

90% všech Nizozemců žije ve městech. Ačkoli má Nizozemsko poloviční rozlohu České republiky je zde soustředěno více obyvatel než v ČR - 16 milionů. Skoro polovinu těchto obyvatel zahrnuje konurbace Ranstad, kterou především tvoří čtyři velké aglomerace Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Nizozemsko je příkladem téměř homogenního státu. Vedle drtivé většiny Nizozemců zde žijí menšiny Frísů (jejich jazyk fríština je úřední) a Němců. Ještě menší jsou pak menšiny přistěhovalců z Maroka, Surinamu, Antil, Indonésie a Turecka.

Hospodářství

Základem nizozemského hospodářství je průmysl, obchod a doprava. Svoji nezanedbatelnou roli hraje i zemědělství. Nejdůležitější těžbou nerostné suroviny je těžba zemního plynu (Nizozemsko je v těžbě zemního plnyu 6. na světě). Ten je určen především k výrobě elektrické energie, kterou vyrábějí tepelné elektrárny na zemní plyn, a na export. Kromě něj se těží ještě ropa, sůl kamenná, draselno-hořečnaté soli, vápenec, slín a keramická hlína. Zvláště zpracování ropy je velmi rozvinuté, největší rafinerie se nachází u Rotterdamu, dále je rozvinutý průmysl chemický, elektrostrojírenský, potravinářský, sklářský, textilní, keramický, papírenský a hutnictví železa a hliníku. Díky velmi výhodné poloze u moře se velmi dobře daří obchodu a dopravě, vždyť Nizozemsko se může chlubit přístavem Europort v Rotterdamu, který je největší na světě. V Nizozemsku je převaha nížin, je zde mírné vlhké podnebí a úrodné půdy, proto jsou zde předpoklady pro dobře rozvinuté zemědělství. Však nizozemské zemědělství je nejen že dobře rozvinuté, ale také intenzivní, výkonné a mechanizované. Zaměstnává ale jen 3,7% obyvatelstva. Pěstují se různé plodiny, nejvíce ale obilí, cukrová řepa, kukuřice a brambory. Živočišná výroba se na zemědělské produkci podílí celými 70% a zaměřuje se především na chov skotu, drůbeže a prasat.

Členství země v organizacích

Nizozemsko je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa
- Gruzínské povstání na Texelu
- Antoine Perrenot de Granvelle Kategorie:Nizozemsko ja:オランダ ko:네덜란드 ms:Belanda simple:Netherlands

Evropská unie

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7% světové populace). EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století. Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis. Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí. Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz. politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku. Zdůrazňovala se také potřeba "nového ducha" v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu. Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Padesátá, šedesátá léta

Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založila Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Evropské sdružení volného obchodu Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejích právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973

- Řecko – 1981

- Španělsko, Portugalsko – 1986

- Německá demokratická republika – 1990 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání nezávislosti na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkaji, že Evropská unie "stojí na Třech pilířích": 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou: 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavní cíle Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny. V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva
- Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce aby byla i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států. Radě ministrů

Eurodohody, PHARE

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody (nebyly to ještě přístupové smlouvy), které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

Rozšíření 1995

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:
- Finsko
- Rakousko
- Švédsko

Východní rozšíření

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled

Členství

: Hlavní článek: Členové Evropské unie V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria: # politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin # ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie # kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.). Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let". Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Evropské instituce

:Hlavní článek: Instituce Evropské unie Instituce Evropské unie Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada") je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

Lucemburk Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
- Hospodářský a sociální výbor a
- Výbor regionů.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, čili politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, "na nichž stojí Evropská unie". Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

právo veta V roce 2004 měla EU největší HDP na světě (12,48 biliónů USD). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
- měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také: některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán) dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz. Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s vyskou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Satelitní pohled

Maltě

Podívejte se též na

- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Evropské společenství
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU

Externí odkazy

ČR:
- [http://www.euroskop.cz/cze/ Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii] (česky) EU:
- [http://europa.eu.int/index_cs.htm Portál Evropské unie] (česky)
- [http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1230 Mapa stránek (přehledný obsah)] Zastoupení EK v ČR (česky)
- [http://europa.eu.int/comm/eurostat/Public/datashop/print-catalogue/EN?catalogue=Eurostat Eurostat – Statistický úřad Evropské komise] (německy, anglicky, francouzsky)
- [http://europa.eu.int/comm/mediatheque/multimedia/select/maps_en.html Informativní mapy EU] na webu EU
- [http://europa.eu.int/comm/anti_fraud OLAF] – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- [http://euabc.com EUABC] – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- [http://euobserver.com EUobserver] – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky) Kategorie:Evropská unie fiu-vro:Õuruupa Liit ja:欧州連合 ko:유럽 연합 ms:Kesatuan Eropah simple:European Union th:สหภาพยุโรป zh-min-nan:Europa Liân-bêng

Antverpy

Antverpy (holandsky Antwerpen, francouzsky Anvers) jsou se svými 455 000 obyvateli druhým největším belgickým městem. Město má velký přístav, druhý největší v Evropě. Antverpy leží na pravém břehu řeky Šeldy. Město si během doby své existence vysloužilo dvě přezdívky. Rubensovo město se mu říká proto, že tu žil vlámský malíř Peter Paul Rubens. Pojmenování Jeruzalém západu si město vysloužilo díky židům, kteří zde mají od 16. století velkou komunitu. 16. století Antverpy jsou také vojenským městem. I když původní hradby byly zbořeny a nahradily je bulváry a parky, ve městě zůstalo několik menších tvrzí a pevností. pevností v Antverpách.]] Dominantou města je gotická katedrála na nábřeží Šeldy zasvěcená Panně Marii, která byla dostavěná roku 1523. Její stavba trvala 269 let. Katedrála je opravdu velká, má délku 117 m, šířku 65 m a náleží k ní 7 lodí a 14 kaplí. Stavba má jen jednu dokončenou věž o výšce 123 m. Hlavní klenba je podepřena 125 nosnými sloupy. Historické centrum města je okolo katedrály. Severozápadně od katedrály se nalézá bývalé hlavní tržiště Grote Markt se 67 m dlouhou renesanční radnicí a cechovní domy ze 16. a 17. století s bohatou sochařskou výzdobou. Jižně od katedrály narazíme na Groenplaats (Zelené náměstí), kterému dominuje socha Rubense v nadživotní velikosti. socha v Antverpách.]] Antverpy jsou známé především jako centrum diamantového průmyslu, jak z důvodu obchodu s nimi zde, tak pro dlouhou zdejší tradici jejich zpracování. Od devadesátých let jsou uznávána jako město módy a designu. Hlavně kvůli absolventům Královské akademie výtvarných umění se město stalo úspěšné v mezinárodním měřítku. Antverpy mají také jednu z nejstarších zoo na světě. Přímo uprostřed města si lze prohlédnout přes 4000 zvířat. V roce 1920 město Antverpy hostilo Olympijské hry. Antverpy se za Druhé světové války staly cílem německých raket V-2, které město velmi poničily, ale zničit přístav se Němcům nepodařilo. kategorie:Belgie ja:アントワープ

Brusel

Brussel je hlavním městem Belgie. Belgie Prim hraje bezesporu radniční náměstí Grote Markt, orámované stylovými středověkými měšťanskými paláci. Mnozí jej oceňují jako nejpůvabnější náměstí na celém světě. Bývá dějištěm různých slavnostních událostí. Co do atraktivnosti jsou v závěsu další objekty - drobný, leč nezapomenutelný Čurající chlapeček a naopak mohutné Atomium, zpravidla ukrývající nějakou výstavu. Za historií a kulturou lze spolehlivě vyrazit do Královského muzea krásných umění, či městského muzea Broodhuis. Pro milovníky gastronomie je Brusel bezkonkurenční! Vedle slavných gastronomických "chrámů" s jednou, dvěma nebo třemi hvězdičkami najdete bezpočet restaurací všech cenových kategorií, kde si můžete dát výtečné jídlo. Belgie Atomium - Model molekuly železa 165 miliardkrát zvětšený, z oceli a hliníku, který se skládá z 9 propojených koulí o průměru 18 m a celkové výšce 102 m. Prostor koulí je využíván jako vyhlídkové místo a pro příležitostné výstavy. Ve vrcholové kouli je také restaurace přístupná rychlovýtahem. Otvírací doba: duben - srpen 9:00 - 20:00, Brussels Jazz Marathon - Přehlídka nejslavnějších jazzových hudebníků na světe. Tato akce trvá od 23.05.2003 do 25.05.2003 Grote Markt Brusel- Historické centrum města, také nazýváno Grand Place, bylo v roce 1695 vybombardováno. Pouze radnice zůstala nepoškozena. Ihned po válce se začalo s jeho přestavbou. Výsledkem je jedno z nejkrásnějších náměstí na světě. Přestože každé průčelí domu je jiné, tvoří spolu dokonalý, architektonicky harmonický celek. Nejvýznamnější budovy na náměstí Grote Markt jsou radnice a Broodhuis. Nad radnicí je umístěna v plné kráse socha Sv. Michaela, patrona města Bruselu. Belgie Manneken Pis symbol Brusselu. Socha byla vytvořená v 17. století sochařem J. Duquesnoyem. Manneken Pis „vlastní“ 800 krojů, které jsou umístěny v městském museu v Bruselu. První kroj byl věnován v roce 1698. V roce 1745 byl Manneken Pis unesen Angličany. O dva roky později se ho zmocnili Francouzi. Poté, co se o tom dověděl král Ludvík XV, daroval kroj ze zlatého brokátu, zdobený křížem svatého Ludvíka. V roce 1817 byla soška znovu zcizena Francouzi. Z jejích úlomků byl vytvořen model pro sošku, která zde stojí dnes. V královské zahradě v Bruselu stojí skleníky Serres van Laken, dílo architekta Victora Horta. Každým rokem od konce dubna do začátku května jsou na deset dnů přístupny veřejnosti. Arcades du Cinquantenaire vítězný oblouk, součást paláce s přilehlým parkem. Mini Europe - Navštívíte Evropu během několika hodin. V parku jsou významné evropské stavby a pocítíte i zemětřesení při erupci Vesuvu. Více než 300 objektů je zpracováno do nejmenších detailů. Od poloviny července do poloviny srpna je park otevřen i ve večerních hodinách (do 23 hodin). Océade - Subtropický plavecký areál s krytými a venkovními vodními plochami, s množstvím skluzavek a nejdelším tobogánem v Belgii, dlouhým 140 m. Belgisch centrum van het beeldverhaal - Obrázkové muzeum se nachází v budově Art Nouveau, projektované architektem Victorem Hortem. Ukazuje kreslené hrdiny Belgie, jako jsou Kuifje, Suske a Wiske a Šmoulové. Muzeum vlastní nejvíce obrázkových knížek na světě. Má 31 000 alb. Je zde zachycena historie kreslených seriálů na dílech více než 670 umělců. Brussels Skates - Báječný zážitek pro ty, kteří milují led. Kluziště je umístěno v kouzelném prostředí se stánky a vánočními atrakcemi.

Externí odkazy

- [http://www.ilotsacre.be/ Mapa Bruselu] Kategorie:Belgie ja:ブリュッセル ms:Brussels simple:Brussels

Zeměpis

Geografie (z geós - země, a graféin - psát: česky též zeměpis), je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi, jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Označení se poprvé objevuje v 3. stol. př. n. l. v díle Geografíka sepsaném Eratosthenem z Kyrene. Geografie se dělí na fyzickou geografii, socioekonomickou geografii, regonální geografii a kartografii.

Geografické disciplíny

Fyzická geografie

- Geomorfologie
- Hydrologie
- Oceánografie
- Klimatologie
- Biogeografie
- Pedogeografie
- Krajinná ekologie

Socioekonomická geografie

- Demografie
- Geografie průmyslu
- Geografie zemědělství
- Geografie dopravy
- Politická geografie

Regionální geografie

Kartografie

- Geodézie
- Topografická kartografie
- Tematická kartografie
- GIS
- Dálkový průzkum Země

Podívejte se též na

- Kontinenty země
- Seznam států světa (abecedně)
- Seznam států světa (podle kontinentů)
- Seznam měst podle zeměpisné šířky
- Alpy
- Jáva
- Vulkány Category:Geografie Category:Země als:Geografie ja:地理学 ko:지리학 ms:Geografi simple:Geography th:ภูมิศาสตร์

Kategorie:Belgie

Hlavní článek: Belgie Category:Státy Evropy Category:Státy EU Category:Státy NATO ko:분류:벨기에 ja:Category:ベルギー

Objection

In law and in religion, testimony is a solemn attestation as to the truth of a matter. In the book of Genesis there are several passages in which a man who is taking an oath puts his hand "under the thigh" of the man to whom he is swearing: "And Abraham said unto his eldest servant of his house...Put, I pray thee, thy hand under my thigh: And I will make thee swear by the Lord...." The Hebrew word in this passage is yarek, which means 'thigh' throughout the Old Testament. This ritual seems to come from the idea that the thigh is the locus of power, probably because of its proximity to the genitals.

Legal testimony

In the law, testimony is a form of evidence that is obtained from a witness who makes a solemn statement or declaration of fact. Testimony may be oral or written, and it is usually made by oath or affirmation under penalty of perjury. Unless a witness is testifying as an expert witness, testimony in the form of opinions or inferences is generally limited to those opinions or inferences that are rationally based on the perceptions of the witness and are helpful to a clear understanding of the witness' testimony. A subpoena commands a person to appear. It is compulsory to comply. When a witness is asked a question, the opposing attorney can raise an objection ([http://dictionary.law.com/default2.asp?selected=1364&bold=%7C%7C%7C%7C], [http://www.nvbar.org/LRE/AllowEvidencObject04.pdf]), which is a legal move to disallow an improper question, preferably before the witness answers, and mentioning one of the standard reasons, including:
- argumentative
- asked and answered
- calls for speculation
- calls for a conclusion
- compound question
- hearsay
- irrelevant, immaterial, incompetent
- lack of foundation
- leading
- narrative There may also be an objection to the answer, including:
- non-responsive Up until the mid-20th century, in much of the United States, an attorney often had to follow an objection with an exception to preserve the issue for appeal. If an attorney failed to "take an exception" immediately after the court's ruling on the objection, he waived his client's right to appeal the issue. Exceptions have since been abolished, due to the widespread recognition that forcing lawyers to take them was a waste of time.

Religious testimony

In religion, testimony generally involves an inward belief or outward profession of faith or of personal religious experience. In some religions (most notably Mormonism and Islam) many adherents testify as a profession of their faith, often to a congregation of believers. In Mormonism, testifying is also referred to as "bearing one's testimony," and often involves the sharing of personal experience—ranging from a simple anecdote to an account of personal revelation—followed by a statement of belief that has been confirmed by this experience. In addition to outward professions of faith, testimony also may refer to an inwardly-held belief, even if not shared.

Testimony in literature

Some published oral or written autobiographical narratives are considered "testimonial literature" particularly when they present evidence or first person accounts of human rights abuses, violence and war, and living under conditions of social oppression. This usage of the term comes originally from Latin America, and the Spanish term "testimonio" when it emerged from human rights tribunals, truth commissions, and other international human rights instruments in countries such as Chile and Argentina. One of the most famous, though controversial, of these works to be translated into English is I, Rigoberta Menchú. The autobiographies of Frederick Douglass can be considered among the earliest significant English-language works in this genre.

External links

[http://www.testimonyblog.com TestimonyBlog] Examples of Christian testimonies Category:Evidence Category:Religious behaviour and experience Category:Latter Day Saint doctrines, beliefs, and practices

tablice po�ciel Sklep Nurkowy katalog WAKACJE

:: RELATED NEWS ::

Gebäudekunde
Gebäudekunde bezeichnet im wesentlichen die Lehre von der typologischen Differenzierung und Erfaßbarkeit von Gebäuden. Ziel ist es, durch die Analyse der pragmatischen Parameter, die die jeweiligen Gebäude bestimmen, zur Vermittlung einer komplexen gesamtheitlichen Betrachtung zu kommen. Im einzelnen werden in dieser Disziplin die folgenden Aspekte untersucht :
- Typologie
- Funktion
- Konstruktion
- Form / Gestalt
- Material, Farbe, Licht
- Nutzung und Nu

Zetapotenzial
Das Zetapotenzial ist das elektrische Potenzial (auch als Coulomb-Potenzial bezeichnet) an der Abscherschicht eines bewegten Partikels in Suspension. Das elektrische Potenzial beschreibt die Fähigkeit eines (von einer Ladung hervorgerufenen

Schottische Eier
Schottische Eier (scotch eggs) sind eine Snack-Spezialität aus der schottischen Küche und weltweit einzigartig. Sie bestehen aus hart gekochten Eiern. Diese werden im Wurstbrät gerollt, mit Brotkrumen bedeckt und anschließend frittiert. Das Resultat sind interessant schmeckende, orange-braune Kugeln, die von den

Pfauenauge
Das Tagpfauenauge (Inachis io) ist ein Schmetterling (Tagfalter) aus der Familie der Edelfalter.

Merkmale

Bei einer Spannweite von bis zu sechs Zentimetern sind die Flügeldecken auf der Oberseite rotbraun in der Grundfarbe; auf jedem Flügel befindet sich ein großer, schwarz, blau und gelb gefärbter Augenfleck. Die Unte

Jumme
Vineta, auch Jumme oder Iumme genannt, ist der Name für eine sagenhafte Stadt an der südlichen Ostseeküste. Man vermutete sie früher an der Stelle der Stadt Wolin in Polen oder bei Zinnowitz auf Usedom in Deutschland. Heute geht man davon aus, dass sie sich in der Nähe

Baaßen
Bazna (dt. Baaßen od. Baassen, siebenbürgisch-sächsisch Baasen, ung. Bázna, Felsobajom) ist ein Ort im rumänischen Siebenbürgen.

Lage

Der Ort liegt 9 Kilometer nordwestlich von Mediaş in 320 Meter über NN. Man erreicht den Kurort von Mediaş aus über die Nationalstraße DN 14 die beide Flüsse des Târnava (dt. Kokel), den