:: wikimiki.org ::

Ferdinand II.

Ferdinand II.

Ferdinand II. (9. července 1578 – 15. února 1637) byl císař římský, král český, uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský (vše 1619–1637). Rozdrtil České stavovské povstání, nechal popravit jeho vůdce a vydal Obnovené zřízení zemské pro Čechy (1627) a Moravu (1628). V roce 1634 nechal zavraždit Albrechta z Valdštejna. Kategorie:Habsburkové Kategorie:Hlavy českého státu Kategorie:Císaři Svaté říše římské Kategorie:Narození 1578 Kategorie:Úmrtí 1657 ja:フェルディナント2世 (神聖ローマ皇帝)

9. červenec

9. červenec je 190. den roku podle gregoriánského kalendáře (191. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 175 dní.

Události

Česko
- 1357 – Karel IV. v 5:31 položil základní kámen Karlova mostu v Praze.
- 1609 – Rudolf II. podepsal Majestát na náboženskou svobodu.
- 1940 – Československý národní výbor se usnesl ustanovit prozatimní státní zřízení ve Velké Británii, tvořené prozatimní vládou (předsedou Jan Šrámek), prezidentem (Edvard Beneš) a Státní radou.
- 1998 – Strany ODS a ČSSD uzavřely „smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí“ (tzv. opoziční smlouva), která umožnila ČSSD sestavit a udržet menšinovou vládu. Svět
- 381 -- končí 1. konstantinopolský koncil
- 1540 – Anglický král Jindřich VIII. anuloval svůj sňatek s Annou Klévskou.
- 1789 – Ve francouzském Versaille byly ustanovením Národního ústavodárného shromáždění zahájeny přípravy francouzské ústavy.
- 1793 – V Kanadě přijat zákon zakazující import otroků.
- 1816 – Argentina vyhlásila svou nezávislost na Španělsku.
- 1850 – V USA se úmrtím prezidenta Zachary Taylora stává prezidentem Millard Fillmore.
- 1918 – V americkém městě Nashville si srážka dvou vlaků vyžádala 101 životů.
- 1922 – Johny Weismuller jako první uplaval 100-metrovou trať pod jednu minutu (58,6 s).
- 1943 – 2. světová válka: Spojenci se vylodili na Sicílii.
- 1944 – 2. světová válka: Britské a kanadské síly dobyly Caen.
- 1991 – Jihoafrická republika přijata po 30 letech vyloučení zpět do olympijského hnutí.

Narození

Česko
- 1578 – Ferdinand II., český a uherský král, římskoněmecký císař († 1637)
- 1834 – Jan Neruda, spisovatel a novinář († 1891)
- 1943 – Ladislav Beneš, házenkář Svět
- 1916 – Edward Heath, britský premiér
- 1946 – Bon Scott, americký zpěvák, člen skupiny AC/DC († 1980)
- 1947 – O. J. Simspon, americký sportovec a herec
- 1956 – Tom Hanks, americký herec
- 1956 – Marc Almond, britský zpěvák
- 1965 – Courtney Love, americká zpěvačka
- 1971 – Marc Andreessen, americký programátor

Úmrtí

Česko
- 1727 – Karel František Rosenmüller, tiskař a vydavatel (
- 1678)
- 1976 – Václav Petržílka, fyzik (
- 1905)
- 1993 – Jan Lopatka, literární kritik a editor (
- 1940) Svět
- 1797 – Edmund Burke, britský filozof a státník (
- 1729)
- 1850 – Zachary Taylor, americký prezident (
- 1784)
- 1856 – Amedeo Avogadro, italský vědec (
- 1776)
- 1880 – Paul Broca, francouzský antropolog a lékař (
- 1824))
- 1974 – Earl Warren, americký politik a soudce, předseda komise pro vyšetřování vraždy J. F. Kennedyho (
- 1891)
- 2002 – Rod Steiger, americký herec (
- 1925)

Svátky

Česko
- Drahoslava Svět
- Mezinárodní den vězňů
- Argentina: Den nezávislosti (1816)
- Palau: Den ústavy (1979)

Viz také:

- 8. červenec 10. červenec
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červenec ja:7月9日 ko:7월 9일 th:9 กรกฎาคม

15. únor

15. únor je 46. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 319 dní (320 v přestupném roce). Svátek slaví Jiřina.

Události

Česko
- Svět
- 1786 – William Herschel objevil mlhovinu Kočičí oko

Narození

Česko
- 1848 – Karel Klostermann, český a německý spisovatel († 16. července 1923)
- 1932 – Josef Brukner, český spisovatel, překladatel a filmový scenárista
- 1972 – Jaromír Jágr, český hokejista
- 1973 – Kateřina Neumannová, česká lyžařka Svět
- 1564 – Galileo Galilei, toskánský astronom, filosof a fyzik († 8. ledna 1642)
- 1919 – Andreas Papandreou, řecký ekonom a předseda řecké vlády († 23. června 1996)
- 1951 – Jane Seymour, britská herečka
- 1954 – Matt Groening, americký animátor, tvůrce komixů

Úmrtí

Česko
- 1877 – Antonín Marek, český spisovatel (
- 5. září 1785)
- 2003
- Miroslav Horníček, český herec (
- 10. listopadu 1918)
- Jiří Hanzelka, český cestovatel († 24. prosince 1920) Svět
- 1988 – Richard Feynman, americký fyzik (
- 11. května 1918)

Svátky

Česko
- Jiřina Svět
-

Viz také:

- 14. únor 16. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月15日 ko:2월 15일 simple:February 15 th:15 กุมภาพันธ์

1637

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1632 1633 1634 1635 1636 1637 1638 1639 1640 1641 1642 ----

Události

- Pierre Corneille dokončil svou nejznámější tragédii Cid.

Narození

Úmrtí

- Jiří Třanovský, český a slovenský spisovatel a evangeliký kněz (
- 1591) Kategorie:17. století ko:1637년

1619

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1614 1615 1616 1617 1618 1619 1620 1621 1622 1623 1624 ----

Události

- jaro - převrat na Moravě, protestantští stavové vedení Ladislavem Velenem ze Žerotína se za pomocí českého stavovského vojska zmocňují vedení země a přidávají se ke stavovskému povstání

Narození

- Bedřich Bridel, český spisovatel(† 1680)

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1619년 simple:1619

1637

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1632 1633 1634 1635 1636 1637 1638 1639 1640 1641 1642 ----

Události

- Pierre Corneille dokončil svou nejznámější tragédii Cid.

Narození

Úmrtí

- Jiří Třanovský, český a slovenský spisovatel a evangeliký kněz (
- 1591) Kategorie:17. století ko:1637년

Obnovené zřízení zemské

Obnovené zřízení zemské byla zemská ústava v Čechách (z 10. května 1627) a na Moravě (z 10. května 1628). Český král Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu. První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly disposici koncem května 1627. Byly vydány německy pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb, úřední překlad do češtiny nebyl ani celý vytištěn. Hlavními změnami byly
- místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus
- česká koruna byla vyhlášena za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva (posílena moc České královské - dvorské - kanceláře ve Vídni)
- duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města - ta měla na sněmu jen jeden hlas)
- katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli "srovnat" s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém)
- jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým
- stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní
- zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědni).
- ústní řízení nahrazeno písemným Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1575. V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratoriemi a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udrželo až do roku 1848. Kategorie:Historie Kategorie:Právo Kategorie:Právní dějiny

1627

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1622 1623 1624 1625 1626 1627 1628 1629 1630 1631 1632 ----

Události

- velký požár Osla
- v Čechách se začíná používat titul hrabě
- Vladštejnovo frýdlantské panství je povýšeno na vévodství a vyňato ze Zemských desek Českého království
- 10. květen - bylo vydáno Obnovené zřízení zemské pro Čechy
- František kardinál z Ditrichštejna je jmenován guvernérem Vídně a Dolních Rakous

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1627년

Morava (země)

Morava je jednou z historických českých zemí (dnes o rozloze 22 022,9 km² - započteno i Valticko a Dyjský trojúhleník). Pokud k tomu připočteme i bývalé moravské enklávy ve Slezsku, dostaneme se k číslu 22 338,9 km² Rozkládá se ve východní části Česka. S Moravou hraničí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě Slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu pak České Slezsko a na severozápadě pak Polské Slezsko - konkrétně Kladsko, dnes okres Kladsko (powiat Kłodzki), který je dnes součástí Dolnoslezského vojvodství (20 km). Při započtení moravských enkláv ve Slezsku, Morava sousedí i s polským Opolským vojvodstvím, které leží na historickém území Polského Slezska. Za metropoli Moravy platí Brno, a to už od roku 1641. Předtím byla hlavním městem Olomouc, která i nadále patří k významným historickým městům Moravy. O něco později s rozmachem dolů a průmyslu nabyla na významu slezská Ostrava. Mezi známější regiony patří Valašsko, Slovácko, Haná či Horácko.

Geografie

Povrch

Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny a ne příliš vysoká pohoří. Na západě Moravy je to Českomoravská vrchovina, zasahující sem z Čech. Pramení zde například řeky Jihlava nebo Oslava. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masiv Žďárských vrchů, ve kterých pramení řeka Svratka. Východně od Českomoravské Vrchoviny se pak nachází Drahanská vrchovina s proslulým Moravským krasem. Na severu Moravy se pak rozkládá pohoří Jeseníky, členěné na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozkládá několik nížinatých úvalů a "Bran", které oddělují výše uvedená pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Bílé Karpaty, Moravskoslezské Beskydy a poněkud "izolované" západněji položené Chřiby. Pokud jde o úvaly, tak podél toku nejdůležitější moravské řeky Moravy, která celou zemí protéká od seveu k jihu, to jsou Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská Brána, na jihu pak Vyškovská Brána, s níž na jihu sousedí Dyjskosvratecký úval.

Města

- Brno
- Olomouc
- Zlín
- Přerov
- Prostějov
- Jihlava - součástí dnes jsou i historické české obce
- Kroměříž
- Znojmo

Významná města ležící na moravskoslezské hranici

- Ostrava
- Frýdek-Místek

Dějiny Moravy

Podívejte se též na stručný přehled moravských dějin (Milníky moravských dějin).

Slovanské osídlení

Nejstarším historicky doloženým etnikem byly keltské kmeny Volků-Tektoságů, vystřídané na přelomu letopočtu germánskými Kvády (pravděpodobně sem zasahoval vliv Marobudovy říše). V 6. století osídlily Moravu slovanské kmeny: Holasicové na Opavsku (jejichž existence je ale značně problematická) a Moravané (odtud jméno - poprvé zmiňováni až roku 822, zřejmě se ale jednalo o souhrnný název pro všechny obyvatele jednoho kmene, který si v 8. či 9. století podmanil ostatní slovanské kmeny žijící v tomto regionu), žijící zejména kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k soutoku s řekou Dunaj.

Velkomoravská epocha

V 7. století tvořila Morava součást Sámovy říše. V roce 833 došlo ke sjednocení moravského knížectví (na území moravských kmenů) a nitranského knížectví (jihozápadní Slovensko), v letech 833-906 se tak Morava stává centrem prvního raně feudálního státu na území Česka - Velkomoravská říše. V roce 863 začíná na velkomoravském území působit byzantská misie bratrů Konstantina a Metoděje. Druhý z nich se o něco později stává prvním velkomoravským arcibiskupem. Velká Morava byla kromě svého kulturního významu jako kolébky staroslověnské vzdělanosti také politicky a vojensky nejsilnějším středoevropským státem. Po jejím zániku se Morava v letech 906/907 dostala zhruba na 50 let pod vliv Maďarů, přičemž zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány.

Přemyslovská Morava

Teprve až po několikanásobné porážce (955, 965) Maďarů uvedl Moravu postupně pod své panství český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byly v této době značně odlišné od jejich současného průběhu. Na jihu zasahovala přirozená hranice jižněji až do severní části dnešních Dolních Rakous, na východě vedla po západním úpatí Bílých Karpat. Severní hranice nebyla dlouho zřejmá, probíhala zhruba hlubokými hvozdy na dnešním jižním pomezí Opavska. Roku 1003 se zmocnila Moravy polská vojska Boleslava Chrabrého. Polsko podrželo Moravu do roku 1025 (podle jiných údajů do roku 1018), ale k definitivnímu získání celé Moravy českým knížectvím došlo až v letech 1029/1031, kdy byla Morava až po Bílé Karpaty opět ovládnuta Přemyslovcem Oldřichem a spravoval ji jeho syn Břetislav I. (nicméně ještě na přelomu 11. a 12. století patřila část Moravy v okolí Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice k Uhrám) . Roku 1055 se Morava stala údělným přemyslovským knížectvím, přesto však byla stále považována za svébytný politický celek. Nejprve zde získali své úděly tři ze synů Břetislava I., poté byla za knížete a krále Vratislava II. rozdělena na úděly Olomoucký a Brněnský. Konrád Brněnský (1061-1092) však svůj úděl rozdělil na úděly Brněnský a Znojemský (oba úděly byly občas spojovány).

Moravské markrabství

Roku 1182 byla Morava povýšena císařem Friedrichem Barbarossou na samostatné říšské markrabství - prvním markrabětem se stal původně údělný znojemský kníže Konrád II. Ota (ovládnutím všech moravských přemyslovských údělů fakticky spojil pod svou vládou celou Moravu). Markrabství mělo podléhat přímo Říši, mělo tedy mít stejné postavení jako Čechy. Díky jeho tzv. knínské dohodě s Přemyslem I. Otakarem po krvavé bitvě u Loděnice (1185), kterou uzavřeli následujícího roku, byla však Morava i nadále podřízena českému knížeti. Tento stav jen upevnil nástup Konráda II. Oty na český trůn (1189), resp. dohoda Přemysla I. Otakara a jeho syna Vladislava Jindřicha (1198) o rozdělení vlády. Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství (založené již roku 1063), a zejména opavské knížectví vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše. Za Lucemburků se v první třetině 14. století moravské markrabství stalo vedlejší zemí Českého království. Roku 1311 je nejprve vydána Velká charta svobod a práv, v roce 1348 je zreformováno moravské soudnictví a do Brna a Olomouce jsou zavedeny zemské desky (střídavé zasedání v Brně a Olomouci). Díky odloučenosti od Čech Moravu příliš významně nezasáhl dopad husitských válek. V průběhu 15. století je Morava po dlouhou dobu pod vládou uherského krále Matyáše Korvína. V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského, vznikl tak kraj novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský. V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu, roku 1641 je z Olomouce do Brna přesídlen královský tribunál. Územně správní reforma z roku 1714 ustanovila kraj Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský. V roce 1749 pozbývá moravské markrabství v souvislosti s centralizací moci faktického významu. Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. V roce 1782 je sloučena Morava s Rakouským Slezskem, vzniká země Moravskoslezská se sídlem v Brně, rozčleněná na osm krajů - Brněnský, Olomoucký, Znojemský, Jihlavský, Hradišťský, Přerovský, Opavský a Těšínský. V roce 1850 je Rakouské Slezsko opět od Moravy odděleno. Na Moravě existoval až do roku 1918 vlastní zemský sněm a poměrně široká autonomie.

vývoj správy Moravského markrabství od roku 1850 do roku 1918

1850 - 1855: 2 kraje (Brněnský a Olomoucký) Brněnský kraj měl 12 "smíšených" okresů (Boskovice, Brno, Dačice, Hustopeče, Jihlava, Kyjov, Mikulov, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Nové Město na Moravě, Vyškov, Znojmo) s 1196 obcemi. Olomoucký kraj měl 13 "smíšených" okresů (Holešov, Hranice, Kroměříž, Litovel, Místek, Nový Jičín, Olomouc, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Meziříčí) s 1235 obcemi. V rozsáhlých okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav - expozitura okresního hejtmnaství v Hustopeči; Moravské Budějovice - expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem - expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava - expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice - expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti). 12.5.1855 - 4.6.1860: 6 krajů (Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Znojemský) Brněnský kraj měl 17 okresů a 1 statutární město (Brno); Hradišťský kraj měl 12 okresů; Jihlavský kraj měl 8 okresů; Novojičínský kraj měl 13 okresů; Olomoucký 17 okresů a 1 statutární město (Olomouc); Znojemský 9 okresů. 5.6.1860 - 1868: kraje zrušeny a nadále pouze 76 "smíšených" okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc). od roku 1868: 30 politických okresů (Boskovice, Brno-venkov, Dačice, Hodonín, Holešov, Hranice, Hustopeče, Jihlava, Kroměříž, Kyjov, Litovel, Mikulov, Místek, Moravský Beroun, Nové Město na Moravě, Nový Jičín, Olomouc-venkov, Prostějov, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Třebíč, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Meziříčí, Velké Meziříčí, Vsetín, Vyškov, Zábřeh, Znojmo, a 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříž). od roku 1877: 31 politických okresů (vyčleněn Přerov) a 6 statutárních měst od roku 1896: 33 politických okresů (vyčleněny Moravské Budějovice a Tišnov) a 6 statutárních měst od roku 1900: 34 politických okresů (vyčleněna Moravská Ostrava) a 6 statutárních měst od roku 1909: 35 politických okresů (vyčleněn Vsetín) a a 6 statutárních měst Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Později se například stávalo, že jeden soudní okres byl rozdělen mezi 2 nebo více politických okresů. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství včele s hejtmanem.

Morava v letech 1918-1948

Roku 1918 se Morava stává součástí Československa, přičemž je zemský sněm zrušen a samospráva Moravy silně omezena – jak odpovídalo centralistické politice zakladatelů ČSR. Roku 1920 byla k Moravě připojena malá část Dolních Rakous (Valticko a území jižně od Lanžhotu - tzv. Dyjský trojúhelník). Za první republiky byla v roce 1927 opuštěna myšlenka nahradit historické země župami. 1. prosince 1928 se pak Morava stává částí země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území Československa dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, krajina Slovenská a země Podkarpatoruská). Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců. V roce 1935 vzniká nový politický okres Zlín. okres Mnichovskou dohodou z roku 1938 byly pak z této země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do nacistické župy Sudetenland, menší část - Hlučínsko se stala součástí Pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k Pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Dolních Rakous a od 15. října 1938 k nacisty zřízené župy Niederdonau), které po staletí tvořily součást Moravy a Českého Slezska. Na druhou stranu však byly někdy po Mnichovu k Moravě uměle připojeny východní okrajové části původních Čech v oblasti Českomoravské vysočiny (viz mapa vpravo). Současně s těmito událostmi přestává Země Moravskoslezská oficiálně existovat a její zbytek tvořil včetně malé části Českého Slezska až do osvobození součást Moravy. Dne 15. března 1939 jsou pak Morava a Čechy obsazeny nacistickým Německem a 16. března jsou obě země začleněny do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí jsou až do osvobození. Po osvobození pak dochází k obnovení Země Moravskoslezské v původním rozsahu. V reakci na požadavek obnovení Slezské samosprávy dochází ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek. Po komunistickém převratu v únoru 1948 pak bylo od 1. ledna 1949 území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které, s výjimkou slovenské hranice, nerespektovaly (zjevně podle zásady "rozděl a panuj") dřívější historické hranice zemí (zejména Jihlavský kraj). V případě dosavadní země Moravskoslezské se jednalo o kraje Olomoucký, Ostravský, Brněnský, Jihlavský a Gottwaldovský; několik obcí se stalo součástí kraje Českobudějovického a Pardubického. 1. července 1960 pak vstoupila v účinnost další správní reforma, kdy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský a Severomoravský kraj, zatímco území na severozápadě Moravy (katastrální území Velká Morava, Červená Voda, Šanov u Červené Vody, Moravský Karlov, Bílá Voda, Mlýnice u Červené Vody, Mlýnický Dvůr, Cotkytle, Strážná, Tatenice, Krasíkov, Lubník) a okolí Svitav a Moravské Třebové (katastrální území Koruna, Třebařov, Rychnov na Moravě, Petrušov, Staré Město u Moravské Třebové, Prklišov, Dětřichov u Moravské Třebové, Radišov, Kunčina, Moravská Třebová, Linhartice, Gruna, Borušov, Karlín, Svojanov u Borušova, Boršov u Moravské Třebové, Mladějov na Moravě, Nová Ves u Moravské Třebové, Bohdalov u Městečka Trnávky, Pečíkov, Vranová, Vranová Lhota, Stará Roveň, Hartinkov, Vražné, Radkov u Moravské Třebové, Petrůvka u Městečka Trnávky, Unerázka, Bezděčí u Trnávky, Chornice, Zadní Arnoštov, Přední Arnoštov, Lázy, Pacov u Moravské Třebové, Stará Trnávka, Malíkov, Útěchov u Moravské Třebové, Rozstání u Moravské Třebové, Dlouhá Loučka, Křenov, Šnekov, Dolní Rudná, Horní Rudná, Janůvky, Moravská Dlouhá, Horní Hynčina, Pohledy, Sklené u Svitav, Moravská Kamenná Horka, Moravský Lačnov, Javorník u Svitav, Svitavy Město, Svitavy Předměstí, Ostrý Kámen, Vendolí, Čtyřicet Lánů, Moravská Radiměř, Hradec nad Svitavou, Muzlov, Březová nad Svitavou, Moravská Chrastová, Chrastová Lhota, Rozhraní, Bradlné, Horákova Lhota, Želívsko, Březinka, Slatina u Jevíčka, Březina u Moravské Třebové, Malonín, Smolná u Jevíčka, Študlov u Vítějevsi, Vilémov u Rozhraní, Bělá u Jevíčka, Jevíčko-Město, Jevíčko-Předměstí, Víska u Jevíčka, Jaroměřice, Biskupice u Jevíčka, Zálesí u Jevíčka, Březinky, Vysoká u Jevíčka) začleněno do kraje Východočeského (od roku 2000 součást kraje Pardubického), a území na jihozápadě Moravy (Dačicko - katastrální území Rancířov, Hluboká u Dačic, Dančovice, Dešná u Dačic, Plačovice, Bělčovice, Chvalkovice u Dešné, Županovice u Dešné, Písečné u Slavonic, Nové Sady u Písečného, Marketa, Modletice, Staré Hobzí, Nové Hobzí, Báňovice, Václavov u Chvaletína, Slavětín, Chvaletín, Mutná, Ostojkovice, Třebětice, Manešovice, Budíškovice, Vesce u Dačic, Budeč, Horní Slatina, Jersice, Červený Hrádek u Dačic, Prostřední Vydří, Řečice, Volfířov, Malý Pěšín, Hříšice, Kostelní Vydří, Dolní Němčice, Hostkovice u Dolních Němčic, Peč, Hradišťko u Dačic, Urbaneč, Chlumec u Dačic, Nové Dvory, Vnorovice, Holešice u Cizkrajova, Cizkrajov, Slavonice, Maříž, Leštnice, Kadolec u Slavonic, Mutišov, Stálkov, Vlastkovec, Dolní Bolíkov, Dolní Bolíkov-Rubašov, Dolní Bolíkov-Nová Ves, Matějovec, Stoječín, Český Rudolec, Dolní Radíkov, Horní Radíkov, Valtínov, Markvarec, Lipolec, Lipnice u Markvarce, Radlice u Volfířova, Heřmaneč, Velká Lhota u Dačic, Brandlín, Maršov u Heřmanic, Olšany u Dačic, Malý Jeníkov, Velký Jeníkov, Horní Mezeříčko, Horní Němčice, Skrýchov, Sumrakov, Horní Bolíkov, Studená, Jilem, Palupín, Horní Dvorce, Světlá pod Javořicí, Horní Pole, Domašín u Studené, Horní Olešná, Prostý, Horní Vílimeč, Vesce u Počátek, Popelín, Česká Olešná) ke kraji Jihočeskému, jehož součástí jsou (s výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, která v současné době náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina) dodnes. Kraje Jihomoravský a Severomoravský jsou od roku 2000 rozděleny mezi nové kraje Moravskoslezský (původně Ostravský), Olomoucký, Zlínský, (zmenšený) Jihomoravský kraj (původně Brněnský kraj), a Vysočinu (původně Jihlavský kraj).

Dějiny Moravy heslovité, leč neméně poučné

První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy Franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „ obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest. Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“. Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti. Připojení Moravy k Čechám – uvádí se několik dat 1018, 1021, 1025, 1030, 1031, nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku. V roce 1055 Spytihněv II., vévoda Čechů, se jal uspořádat nově Moravské království. Sesadil knížata dosazená jeho otcem a odstranil okolo tříset představitelů vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky. Římský císař Fridrich I. Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých knížat vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského imperia. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastické soustátí. Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) své zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se zaznamenávalo v zemských deskách vedených v Brně, Olomouci (první zmínka v roce 1303), ve Znojmě a v Opavě. Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany. Osoba společného panovníka nebyla na překážku mezinárodněprávní subjektivitě země, jak to dokládá udělování léna Markrabství Římským impériem. V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen vyjímečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad. V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí moravský z moci krále římského rozhodl, aby olomoucké arcibiskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Království Čech, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celou říši v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly všechny majetkové a pozemkové vlastnictví byly soustředěny do Brna a do Olomouce. V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně (bíle) červeného na zlato (žlutě) červené. Za vlády Jiřího z Poděbrad krále Čech a markrabího Moravy v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem. V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě. Ten byl na Moravě včetně svých specifických pokládán za přirozený jazyk moravský (idioma moravicale). Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána i první moravská ústava v které se píše, že “ Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“, V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika Počátkem 17. století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava vedená Karlem Starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se odmítla připojit k Českému stavovskému povstání, spojila se sním, až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska puč. Bitvy na Bílé Hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyřitisíce mužů moravského vojska a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. (Šlo o jednu z mála jednotek, která z bitvy neprchla a bojovala až do konce, faktem ovšem je, že její pozice jakýkoliv útěk vpodstatě vylučovala). V roce 1628 římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd, potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského krále Fridricha (1212), Jana Lucemburského (1313) Karla IV. (1348, 1355, 1355, 1366), císaře Fridricha III.(1462), Jiřího z Poděbrad a dalších. Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo na Moravské markrabství. Po vítězství pruského krále Fridricha II. nad královskými sbory v roce 1742 byl ve Vratislavi ujednán mír, v němž Marie Terezie, resp. Koruna Českého království ztratila ve prospěch Pruska právní nároky mimo jiné na Branibory a Slezsko kromě tzv. rakouského či moravského Slezska. Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd, v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu. V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele s královským zemským hejtmanem Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru. Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, hornictví a veřejné bezpečnosti Olomoucké biskupství bylo v roce 1777 povýšeno na arcibiskupství a stalo se na Moravě metropolitní i pro nově zřízené biskupství v Brně. Na místě proponovaného biskupství v Opavě byl zřízen generální vikariát. V roce 1782 Císař Josef II. sloučil Moravu a moravsko-rakouské Slezsko v jediný politický celek v rámci Rakouské monarchie, zemi Morava-Slezsko. Sídlem zemského hejtmana a hlavním městem bylo Brno. V čele samosprávy země Moravy–Slezska stálo moravské – slezské gubernium. Římský císař Leopold II., král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka. V roce 1848 bylo zrušeno moravsko-slezské gubernium a neuskutečnilo se utvoření nového zemského sněmu a zemského výboru Moravského Markrabství. O rok později podle nového zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost ústavy Moravského markrabství, zůstal však zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie. V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu. V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová ústava a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová prosincová ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, veřejnou bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání a vyučování, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně. V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností se ustanovila tzv. zatímní československá vláda s Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Eduardem Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války. Tato vláda vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel zemí Koruny české a Slovenska. Ještě před tím vznikl 13. července 1917 v Praze v souladu s Masarykovou zahraniční akcí Národní výbor československý, jako vrcholná domácí instituce.. Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k republice československé bylo výsledkem revolučního aktu, který provedli zemští a říšští poslanci, zvolení za české strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v Národním výboru. Nově zřízené ministerské vnitra Československé republiky od samého začátku mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodnění, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla. Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním zákonem č. 126 Sb. zák. a nař. z 29. února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy. Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen znak na velkém a středním znaku Československé republiky. Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání zakázáno. Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let. Proti jeho uvedení do praxe však stále vládl veliký odpor. Župní zřízení vstoupilo od 1.ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska. Vývoj nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel zpět k zemskému zřízení. V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní samosprávy byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní V roce 1939 byla Morava začleněna do protektorátu Čechy a Morava. Zemská správa podléhala úřadům Německé říše Po válce nové Československo obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepublikových orgánů státní správy se moci ujímaly národní výbory, Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se ustanovil v roce 1945 bezprostředně po skončení válečných operací na Moravě. Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek. Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem. Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Země moravskoslezská byla rozdělena na kraj Jihlavský, Brněnský, Gottwaldovský, Olomoucký a Ostravský, malé části se staly také součástí krajů Českobudějovického a Pardubického, přičemž hranice krajů vůbec nerespektovaly bývalé hranice zemské. Největší změnu znamenalo rozšíření jihlavského kraje hluboko do Čech. 1. ledna 1949 zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy jako správní celky. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění státu na země, zrušení zemského zřízení včetně zrušení Moravskoslezské země. Národní shromáždění schválilo dne 9. dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a Jihomoravský kraj (1960-1999). Ani při jejich projektování nebyla respektována historická hranice. Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené „Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky,“ která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Snahy Moravanů byly potlačeny a stát byl uspořádán na nacionálním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků, na historickém anachronismu českého resp. slovenského národního obrození 19. století. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem 1918, ve skutečnosti však také bývalého Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku. Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9. 5. 1990 přijalo usnesení, ve kterém se uvádí:“ Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokratickocentralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti.Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví…“ Ve volbách v roce 1990 bylo zvoleno do České národní rady 22 poslanců Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko. Poslanci HSD-SMS předložili v srpnu 1990 návrh zákona o zemském zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu OF jej ve výborech zamítlo. V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více jak 630 000 osob. K jejich přání nebylo přihlédnuto. V březnu 1991 byl předložen upravený návrh zákona o zemském zřízení. Tento návrh byl předsednictvem ČNR také zamítnut. Roku 1994 byl předložen návrh zákona o zemském zřízení se třemi zeměmi (viz [http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t083600.htm zde], jejichž hranice by se v zásadě shodovaly s původními historickými hranicemi zemí. Tento návrh byl poslaneckou sněmovnou zamítnut. V roce 1995 poslanci Českomoravské strany středu (vznikla sloučením HSD-SMS a LSU) podali návrh zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v ČR (varianta pěti celků - viz [http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t191500.htm zde]) - byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou ČR při prvním čtení. Tyto celky by se však relativně dost výrazně lišily od zemského uspořádání, na které podle předkladatelů měly navazovat. V roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č. 347/1997 Sb. O vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) - krajů v České republice. Dne 1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14 krajů, které s výjimmkou Prahy zhruba kopírovaly kraje, které zavedl komunistický režim v roce 1949

Podívejte se také

- Čechy, Moravsko-slezská hranice, Země Moravskoslezská, Slezsko, České Slezsko, Slezská expozitura země Moravskoslezské, Protektorát Čechy a Morava, Česko, Československo, Dolní Rakousy.
- Velkomoravská říše, Dějiny Česka, Dějiny Československa, Dějiny Evropy

Externí odkazy

- [http://oldmaps.geolab.cz/map_region.pl?z_height=2000&lang=cs&z_width=2000&z_newwin=1&map_root=2vm&map_region=mo# Mapa Moravy a Českého Slezska ze druhého vojenského mapování] Kategorie:Česko Kategorie:Morava ja:モラヴィア

1628

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1623 1624 1625 1626 1627 1628 1629 1630 1631 1632 1633 ----

Události

- 10. květen - vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu
- Anglický parlament žádá Petition of Rights, písemné potvrzení svých práv. Král Karel I. na to odpovídá rozpuštěním parlamentu až do roku 1640.

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1628년 ms:1628

Albrecht z Valdštejna

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein (24. září 1583 v Heřmanicích – 25. února 1634 v Chebu) byl vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšším generálem rakouských Habsburků během Třicetileté války. Bojoval na straně císaře a Katolické ligy proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Byl prvním vůbec, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území. Zemřel jako jeden z nejvlivnějších lidí v Evropě.

Mládí

Albrecht ze narodil na rodné tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Po jejich brzkém úmrtí jej nechal strýc z matčiny strany, Albrecht Slavata z Košumberka, vychovávat od patnácti let v Olomouci v konviktu jezuitů, kde přestoupil do katolické církve. Dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu a ve společnosti význačného matematika Petera Vergunda navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl též uherskou nemoc, tedy syfilitidu, která jej psychicky ovlivňovala až do konce života. Od roku 1608 je Albrecht hejtmanem ve službách arciknížete Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých knechtů. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru. V roce 1609 se oženil výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovou z Landeka, tehdy se usadil na jejím sídle ve Vsetíně. Avšak již po pěti letech jeho manželka umírá a Albrechtovi se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadla mu tak rozsáhlá zboží na Moravě, k nimž připojil i 14 zboží svého strýce. Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovic se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších a 1000 jezdců -- mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna. Roku 1617 podpoříl arcivévodu Ferdinanda ve Friulské válce proti Benátkám množstvím jízdy i pěchoty a tak dopomohl k záchraně obležené pevnosti Gradíšky. Albrecht se v bojích vyznamenal. 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.

Vzestup Valdštejnův

Mezitím propuká stavovské povstání. Spolu s dalšími protestuje v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za co je stižen direktory domácím vězením. Albrecht poté, co Thurn vtrhl na Moravu, shromáždil své vojsko a pokusil se, ač neúspěšně, přemluvit své vojáky k přeběhnutí na císařskou stranu. Nakonec odevzdává císařské pokladně ukradenou stavovskou pokladnici a za to je jmenován císařským plukovníkem. Za to se samozřejmě stavové usnesli, aby byl Albrecht ze země vypovězen a jeho statky zkonfiskovány. Od této doby se proto už může spoléhat pouze na vítězství císařských. Valdštejnovo vojsko se do tzv. české války zapojuje v bitvě u Záblatí, při obraně Vídně a též do bitvě na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Když je vítězství císařské strany dovršeno, účastní se Albrecht spolku, který tvoří zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský kupec Jakub Bassewi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně zakládají mincovní konsorcium, které razí znehodnoucenou minci -- tzv. dlouhou minci. Celý podnik končí státním bankrotem, Valdštejn však vydělává podnikem jmění. Daleko větší zisky však Valdštejn získává nákupem konfiskátů mezi lety 1621 – 1625, mezi nimi vyniká dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací se odhaduje až na 6 miliónů rýnských zlatých.

Vzestup Frýdlantska

Roku 1625 se frýdlantské panství mění na knížectví, roku 1627 je povýšeno na vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním centrem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi další významná města patřil Liberec, Grabštejn a Valečov. Mezi Albrechtovými plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo razit minci, jmenovat šlechtice a povyšovat na město. Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej, kraj nebyl zatížen daněmi a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí.

Generalissimus a polní maršál

Roku 1625 se Valdštejn ujímá velení císařských, je jmenován generalissimem a sklízí úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinuje s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym. Valdštejnova armáda je tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstá až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl do boje společně s Valdštejnem, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na Albrechta žaloval. Císař pak Valdštejna pověřil reorganizací armády, avšak tou si vyzískal nepřátelství mnohých. Největším protivníkem přímo na bitevním poli však byl Valdštejnovi dánský král Kristián, jenž během dvou let ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1627 Albrecht z Valdštejna skoupí knížectví Zaháňské a následujícího roku je mu propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován císařským generál-hejtmanem na moři Baltickém a Oceánu. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu. Bavorský vévoda Maxmilián kritizuje od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení a plundrování. Protože císař potřebuje potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětuje Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolává z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále. Odvolání je finanční pohromou pro Valdštejna i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhá se tak do jiných podnikání, zakládá pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žije v nově zařízeném paláci na Malé Straně. Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitfeldu porazil 17. září 1631 císařské. V listopadu dobýjejí Sasíci Prahy a z Čech utíká i Albrecht z Valdštejna. O měsíc později přijímá nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko. Valdštejn osvobodil postupně do května 1632 Čechy i Bavorsko, avšak 16. listopadu proběhne bitva u Lützenu, která nekončí jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Valdštejn si vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Kvestenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Po ústupu do Čech Albrecht uspořádal soud se 17 vinnými plukovníky. Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. Valdštejn se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.

Spiknutí proti Valdštejnovi

Jan Varlejch z Bubna Krize Valdštejnova počíná se vpádem výmarského vévody Barnarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Albrechtovi bylo nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i díky příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zradu vůči císaři. Valdštejnovi konkurenti neustále posílali stížnosti a memoranda žádající jeho sesazení. Valdštejnův zdravotní stav byl také velmi vážný. Zmocněnec rakouského a španělského dvora, kapucín Diego Quiroga, mu kvůli tomuto zdravotního stavu nabídl dokonce dobrovolné odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. To ovšem Albrechta rozhořčilo. 11. června 1634 pozval Albrecht do Plzně všechny důstojníky od velitelů pluků výše a následujícího dne tito velitelé podepsali přísahu, v níž slibují věrnost Valdštejnovi. Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, dosud nerozhodného, aby 24. ledna podepsal dekret, jímž zbavuje vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Valdštejn měl být podle císařského patentu spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou coby strůjci vzpoury zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti. 22. února se hnul Albrecht na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro Valdštejna a jeho přátele hostinu. Ten byl záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou. Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly ostatky Albrechta z Valdštejna pohřbeny v Mnichově Hradišti. Valdštejnův ohromný majetek byl zkonfiskován, rodina Albrechta z Valdštejna získala zpět pouze pražský palác pro Maximilána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.

Valdštejn v literatuře

Postava frýdlantského vévody se stala významným motivem evropské literatury od dob romantismu -- věnovali se mu např. Friedrich Schiller nebo Gertrud von le Fort. V české literatuře Valdštejnovi vydobil velmi důstojné místo Jaroslav Durych svými dvěma valdštejnskými trilogiemi -- tzv. Malou valdštejnskou trilogií Rekviem a Velkou trilogii Tři troníčky, Tři dukáty a Bloudění.

Literatura

- JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. Praha : Svoboda, 1978.
- KALISTA, Zdeněk. Valdštejn : historie odcizení a snu. Praha : Vyšehrad, 2002.
- KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630 : historie 1. generalátu. Praha : Academia, 1999.
- MORÁVEK, Jan. Valdštejnův Jičín : Příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha : Jan Štenc, 1946.
- PEKAŘ, Josef. Valdštejn : 1630-1634 : (Dějiny valdštejnského spiknutí). 2 díly. Praha : Melantrich, 1933 a 1934.
- POLIŠENSKÝ, Josef. Valdštejn : ani císař, ani král. Praha : Academia, 2001.

Externí odkazy

- [http://bryn.webz.cz/valdstejn.html Albrecht z Valdštejna (Petr Černý)]
- [http://zivotopisyonline.cz/albrecht-z-valdstejna.php Životopisy online]
- [http://www.restaurator.cz/view.php?cisloclanku=2004050901 Valdštejnský palác] Valdštejn, Albrecht Václav Valdštejn, Albrecht Václav Valdštejn, Albrecht Václav Valdštejn, Albrecht Václav Valdštejn, Albrecht Václav ja:アルブレヒト・フォン・ヴァレンシュタイン ko:알브레히트 폰 발렌슈타인

Kategorie:Hlavy českého státu

Podívejte se také na: Seznam hlav českého státu Kategorie:České dějiny Kategorie:Panovníci

Kategorie:Císaři Svaté říše římské

Kategorie:Svatá říše římská

Kategorie:Úmrtí 1657

Iraqi Special Tribunal

The Iraqi Special Tribunal is a body established under Iraqi national law to try Iraqi nationals or residents accused of genocide, crimes against humanity, war crimes or other serious crimes committed between 1968 and 2003. It is organising the trial of Saddam Hussein and other members of his Baath Party regime. The Tribunal was set up by a specific Statute issued under the Coalition Provisional Authority and now reaffirmed under the jurisdiction of the Iraqi Interim Government. The Transitional Administrative Law [TAL] promulgated by the Iraq Governing Council before the restoration of Iraqi sovereignty preserves and continues the Iraq Special Tribunal Statute in force and effect. The Tribunal is responsible for the trial of Saddam Hussein, Ali Hassan al-Majid (also known as "Chemical Ali"), former Vice President Taha Yassin Ramadan, former deputy Prime Minister Tariq Aziz and other former senior officials in the deposed Ba'athist regime. The Tribunal follows standard Iraqi custom in applying the Continental or Civil law system, in which crimes are investigated by Tribunal Investigative Judges rather than police officers, and trials will be heard before panels of five Trial Judges, rather than the Anglo-American common law jury. One of the Tribunal Investigative Judges is Ra’id Juhi, who was also a local magistrate under the Baathist regime, and who arraigned Saddam Hussein and eleven other defendants in July 2004. The arraignments, which were nothing more than confirming the identities of the defendants and informing them that they were the subjects of formal criminal investigation by the Tribunal, became necessary upon the transition and transfer of sovereignty to the Iraqi Interim Government. Iraqi court proceeedings thereby became the formal domestic legal basis for detaining the defendants rather than any military necessity. The Tribunal has declared it will adhere to standards of international law in compliance with the sovereign law of Iraq.

Judges

One of the Tribunal Investigative Judges is Ra’id Juhi. Rizgar Mohammed Amin is one of the five judges hearing the Al-Dujail trial.

Powers

The tribunal has powers over any Iraqi national or resident accused of crimes listed in the Statute committed between July 17, 1968 and May 1, 2003. See the [http://www.iraqispecialtribunal.org/en/about/sec3.htm crimes listed by the Statute].

Composition

The tribunal has Trial chambers (each with five judges), an Appeals chamber with nine members, investigative judges, and departments for prosecution and administration. Subsequent Iraqi governments can appoint non-Iraqi judges.

Current investigations

The Special Tribunal is investigating the crimes of Al-Anfal in 1988 and during the 1991 uprising. The judges issued arrest warrants against these persons for crimes against Kurds in 1988:
- Taher Tawfiq Al-ani
- Hussein Rasheed Mohammed The judges also issued arrest warrants against these persons for crimes in 1991:
- Barzan Abdul Ghafoor
- Muzahim Sa`ab Al-Hassan In 2005 June the judges had investigated crimes in 1990, ethnic crimes in the city of Kirkuk (aka Karkok), and crimes against Faili Kurds, questioning these accused:
- Aead Futaih Khaleefa for the 1990 events and crimes in Kirkuk;
- Muhsen Khedher Abass for the 1990 events;
- watban Ebraheem Al-Hassan for exiling and killing Ufaili Kurds.
- Mohammed Zemam Abd Al-Razaq for ethnic cleansing in Karkok;
- Barzan Ebraheem Al-Hassan for exiling and killing Ufaili Kurds;
- Lateef Nusaif Jassim for ethnic cleansing in Kirkuk. In late June the judges had investigated Tariq Aziz concerning the events of 1991. The judges also questioned these persons concerning the use of chemical weapons in the al-Anfal Campaign:
- Saber Abd Al-Aziz Aldori
- Sultan Hashim Ahmed
- Ali Hassan Al-Majeed The judges questioned these persons on various events:
- Awad Hamed Al-Bander about religious oppression and crimes in Balad, Iraq;
- Abd Al-Ghany Abd Al- Ghafoor about religious oppression and crimes in Balad, Iraq;
- Mahmood Faizi Al-Hazaa about the Jomaa crime in Al-Emara city in 1999;
- Hashim Hassan Al-Majeed;
- Hassan Azeba Al-Ubaidi;

Current cases

The Special Tribunal is currently trying eight defendants in the Al-Dujail trial.

General Director

The tribunal was initially led by Salem Chalabi a former exile and relative of Ahmed Chalabi. Critics pointed to Salem's lack of experience and close ties to Iraqi dissidents, questioning US motives in his appointment. However, as his uncle Ahmed Chalabi fell from US favour in August 2004, warrants were issed for their arrest while they were both out of Iraq. Some saw this as an attempt to remove them from Iraqi politics. On September 19 2004 the New York Times quoted Iraqi interim Prime Minister Iyad Allawi as saying that he had received Salem's resignation. [http://www.nytimes.com/2004/09/19/international/middleeast/19saddam.html] Speculation immediately started on who would replace Salem; names mentioned include Taleb al-Zubaidi and Naim al-Oukaili. On October 4 2004, the Iraqi National Council approved the nomination of Judge