Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Johann Wolfgang Von Goethe

Johann Wolfgang von Goethe

Johann Wolfgang Goethe (28. srpna 1749, Frankfurt nad Mohanem – 22. března 1832, Výmar) byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Vystudoval práva a přírodní vědy (učinil několik objevů, které popsal ve svých dílech). Působil jako právník, později byl dvorním radou a ministrem státní správy. Jako mladý se seznámil s Herderem, toto přátelství a zájem o magii (byl člen zednářské lóže) velmi ovlivnilo jeho tvorbu. Byl v čele skupiny Sturm und drang (Bouře a vzdor), která měla vzdorovat tehdejší civilizaci a měla odstranit faleš. Vzorem jim byl William Shakespeare. Goethe hodně cestoval, seznámil se s antikou, pokládal ji za vrchol kultury, navštívil i Řecko, které považoval za nedostižný vzor. Zajímavostí je, že měl poměrně silný vztah k Čechám, zde se také seznámil se svou životní láskou (byl již velmi starý a ona byla velmi mladá) Ulrikou von Levetzow. Od roku 1775 žil ve Výmaru, kde je i pohřben. Již během svého života se stal velmi uznávaným autorem.

Život

Původ a dětství (1749–1765)

1775 Goethův otec, Johann Caspar Goethe (1710–1782), byl zástupcem v císařské radě. Studoval právo v Lipsku , pracoval u komory říšského soudu ve Wetzlaru, podnikl cesty do Paříže a Říma, a nakonec zapustil kořeny v rodném městě Frankfurtu nad Mohanem, kde rodina žila v prostorném domě u velké srnčí obory. Zde podléhal svým tužbám – věnoval se sestavení kabinetu s naturáliemi a sbírkou obrazů. Goethova matka, Katharina Elisabeth Goethe (1731–1808), rozena Textor. Jako dcera frankfurtského starosty se v 17 letech provdala za 38 letého radu Goetheho. Kromě sestry Cornelie Friedriky Christiany (173–1808; později Cornelia Schlosser) zemřeli všichni další sourozenci velmi brzo. Roku 1758 onemocněl Goethe neštovicemi. Vyučoval jej sám otec spolu se soukromým učitelem; také se mu dostalo vzdělání v jízdě na koni a šermu. Již odmala se zajímal o literaturu, přičemž nejvíce jej zaujal Friedrich Gottlieb Klopstock (tenkrát velmi moderní!) a Homéra. Ve čtrnácti letech se ucházel o členství v Arkádské společnosti Phylandria. Také se zajímal o divadlo – proto navštěvoval během francouzské okupace r. 1759 francouzské divadlo v Junghofu. Roku 1763 zhlédl koncert tehdy ještě sedmiletého Mozarta. 30. září 1765 opustil Frankfurt, aby v Lipsku započal studia práv.

Studium a období "geniality" (1765–1775)

Mozart

Lipsko (1765–1768)

V letech 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku. Chodil na přednášky poetiky Christiana Fürchtegotta Gellerta a účastnil se cvičení stylistiky. Také se účastnil malířského vyučováni u Adama Friedricha Oesera, ředitele Lipské akademie. Zamiloval se do Kätchen Schönkopf a opěvoval tuto lásku ve veselých rozverných verších rokokokové tradice (básnický cyklus Annette). Hostinec Auerbachs Keller a tamější pověst o Faustovi na něj udělaly takový dojem, že použil hostinec Auerbachs Keller jako jediné konkrétní existující místo ve svém dramatu Faust I. Náhlá hematorea (prudké krvácení) jej donutilo přerušit studia a vrátit se 28. srpna 1768 do Frankfurtu.

Frankfurt a Štrasburk (1768–1770)

Následuje jedenapůlleté, několika zvraty přerušované období zotavování. V době rekonvalescence se o něj s láskou starala matka a sestra. Jedna matčina přítelkyně, Susanne von Klettenberg, jej seznámila s pietistickými (proud v protestantnském hnutí) názory. V dubnu 1770 opusil Frankfurt, aby splnil otcovo přání a dokončil studia ve Štrasburku. Ve Štrasburku poznává Friedriku Brion – dceru faráře. Jí věnoval několik básní, mezi nimi např. "Willkommen und Abschied", "Sessenheimer Lieder" a "Heidenröslein"(Přivítání a loučení, Sessenheimské písně a Pohančátko)

Dílo

Jeho díla jsou detailně propracovaná, nečtivá, komplikovaná, ale na druhou stranu i velice zajímavá. Psal velice těžce. Jeho tvorba z let 1795–1805 bývá označována jako výmarský klasicismus.
- Utrpení mladého Werthera – k této knize ho inspirovala sebevražda jeho přítele.

Drama


- Ifigenie na Tauridě
- Torquato Tasso
- Egmont
- Anethe
- Nálada zamilovaného
- Historie válečníka
- Faust – Jeho stěžejní a nejznámější dílo. Jedná se o dvoudílnou filosofickou báseň, se silně magickým podtextem. Jako průvodce tímto dílem lze požít knihu Klíče k Faustovi (napsanou ve 20. stol.), která některé věci uvádí do souvislostí. Goethe zde vyjadřuje své hlavní myšlenky, zobrazuje dobro a zlo. Jako námět mu slouží stará a velmi rozšířená pověst. :1. díl: Dr. Faust touží po poznání, ale nemůže poznat vše. Vyvolá Mefistofela a podepisuje s ním smlouvu. Jestliže bude spokojen propadne jeho duše ďáblu, ten mu za to bude sloužit do jeho smrti. Mefistofeles ho omlazuje a seznamuje ho s Markétkou. Mezi nimi vzplane opravdová láska, s čímž pekelný kníže nepočítal. Tato láska končí tragicky, Markétce umírá matka a bratr a ta nakonec zabíjí Faustovo dítě. Markétka je uvězněna a má být popravena. Mefistofeles ji nabízí své služby, ale ona ho odmítá a umírá. Mefistofeles je ztělesněním zla, dobro ztělesňuje Hospodin. V prologu uzavírá dobro se zlem sázku o Faustovu duši. :2. díl: Faust je sám a nechce mládí a lásku. Mefistofeles mu dává slávu. Faust odchází jako učenec k císařskému dvoru. Vynalézá papírové peníze (zachraňuje císaře), vyvolá z podsvětí ducha trojské Heleny. Těmito činy získá císařovu náklonnost a vyžádá si na něm půdu. Zde chce vytvořit stát pro svobodné lidi, teprve v práci pro druhé nachází uspokojení, proto jeho duše nepropadá ďáblu, ale vítězí dobro.

Poezie


- Prometheus – báseň
- Král duchů – balada
- Čarodějův učeň – balada
- Heřman a Dorotea – idyla
- Západovýchodní divan
- Elegie z Mariánských Lázní

Romány


- Viléma Meistera léta učednická
- Viléma Meistera léta putovní
- Spřízněni volbou Goethe, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Wolfgang von als:Johann Wolfgang von Goethe ja:ヨハン・ヴォルフガング・フォン・ゲーテ ko:요한 볼프강 폰 괴테 simple:Johann Wolfgang von Goethe

28. srpna

28. srpen je 240. den roku podle gregoriánského kalendáře (241. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 125 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1619 - Ferdinand II., král český a uherský, zvolen římskoněmeckým císařem.
- 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Belgii.
- 1916 - Itálie vyhlásila válku Německu
- 1916 - Německo vyhlásilo válku Rumunsku
- 1940 založena 306. stíhací peruť

Narození

Česko
- 1895 Václav Kaplický, český spisovatel († 4. říjen 1982) Svět
- 1749 - Johann Wolfgang von Goethe, německý spisovatel, přírodovědec a filozof (zemřel 22. března 1832).
- 1925 Arkadij Natanovič Strugacký, ruský spisovatel († 12. října 1991)

Úmrtí

Česko
- Svět
- 1979 Konstantin Michajlovič Simonov, ruský spisovatel (
- 28. listopadu 1915)

Svátky

Česko
- Augustýn Svět
- V církevním kalendáři - Augustinus

Viz také:


- 27. srpen 29. srpen - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Srpen ja:8月28日 ko:8월 28일 ms:28 Ogos simple:August 28 th:28 สิงหาคม

Frankfurt nad Mohanem

Franfurkt nad Mohanem je velkoměsto rozkládající na obou březích řeky Mohanu (Main) v německé spolkové zemi Hesensku. Je největším městem Hesenska a pořádají se zde knižní veletrhy.
Obvody Frankfurtu Kategorie:Německá města Kategorie:Hesensko als:Frankfurt am Main ja:フランクフルト・アム・マイン ko:프랑크푸르트

1832

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1827 1828 1829 1830 1831 - 1832 - 1833 1834 1835 1836 1837 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí


- 22. březen - Johann Wolfgang von Goethe, německý spisovatel, přírodovědec a filozof (narozen 28. srpna 1749).
- 21. září Walter Scott, skotský básník a prozaik (
- 15. srpen 1771)

Hlava státu


- František I. Kategorie:19. století ko:1832년 ms:1832 simple:1832

Výmar

Výmar (Weimar) je město v německém Durynsku na řece Ilm. Leží 25 km od města Erfurt. Má asi 63 000 obyvatel. Na přelomu 18. a 19. století se stal Výmar centrem německého společenského a duchovního života. Bylo to díky současnému působení Goetha a Schillera na vévodském dvoře. Ve Výmaru byla vyhlášena Výmarská republika. Před a za druhé světové války bylo město baštou NSDAP, v blízkosti města byl vybudován koncentrační tábor Buchenwald.

Podívejte se také na


- Výmarská republika
- Výmarská ústava

Externí odkazy


- http://www.weimar.de Kategorie:Německá města Kategorie:Durynsko ¨ ja:ヴァイマル

Německo

Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána "Spolková republika Německa, SRN", "Německá spolková republika, NSR", západní Německo) je federace 16 spolkových zemí ležící ve střední Evropě. Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu. Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři. Celková délka pobřeží je 2389 km. Německo je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Německa Německo bylo zdecimováno dvěma světovými válkami v první polovině 20. století. Po ukončení 2.světové války v roce 1945 bylo území Německa rozděleno na čtyři okupační zóny, které obsadili vítězní Spojenci USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Z okupačních zón vznikly dva německé státy: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. K opětovnému sjednocení Německa došlo až v roce 1990. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

Politický systém

Administrativní členění

16 spolkových zemí (Bundesländer), které se dále dělí na 438 okresů (Kreise): Velká města : Berlín (3 388 434), Hamburk (1 726 363), Mnichov (1 227 958), Kolín nad Rýnem (967 940), Frankfurt nad Mohanem (641 076), Essen (591 889), Dortmund (589 240)

Přírodní podmínky


- Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster -3,54 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Ekonomika

Obyvatelstvo

Němci 91,5 % Turci 2,4 % ostatní 6,1 %

Kultura

Podívejte se též na


- Zeměpis
- als:Deutschland fiu-vro:S'aksamaa ja:ドイツ ko:독일 ms:Jerman roa-rup:Ghirmânii simple:Germany th:สหพันธ์สาธารณรัฐเยอรมนี zh-min-nan:Tek-kok

Politik

Politika (z řeckého polis - město, politiké techné - správa obce) je proces a metoda závazného rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. V rámci těchto kolektivních rozhodnutí je politika uměním spravovat věci veřejné, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Pokud pluralita názorů a zájmů neexistuje (v nevyvinutých společnostech), nebo nemůže být uplatněna (v totalitních společnostech), nemůže dojít k politickému rozhodnutí. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisním dohodnutím se) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí, občanská sdružení a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc). V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny a/nebo nasazení prostředků (ať legitmních nebo ne) k dosažení určitého cíle. Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů. Věda o politice se nazývá politologie.

Podívejte se též na


- politická práva
- lidská práva
- volby
- demokracie
- politická strana
- kooptace
- virilista
- policie
- seznam politiků Kategorie:Politika Kategorie:Politologie Kategorie:Sociologie ja:政治 ko:정치 ms:Politik simple:Politics th:การเมือง

Johann Gottfried Herder

Johann Gottfried von Herder [herdr] (25. srpen 1744 – 18. prosinec 1803) byl německý spisovatel, filosof a protestantský kazatel. Pocházel z chudých poměrů. Průkopník preromantické estetiky v Německu. Svůj život prožil ve Výmaru.

Dílo


- Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit – Myšlenky k filozofii dějin lidstva.
- O původu řeči – Klade důraz na význam národního jazyka a právo každého národa na jeho rozvoj. Tyto myšlenky ovlivnily obrozenecké hnutí v Čechách Herder, Johann, Gottfried Herder, Johann, Gottfried Herder, Johann, Gottfried Herder, Johann, Gottfried

William Shakespeare

William Shakespeare (23. dubna 1564 Stratford-upon-Avon – 23. dubna 1616 Stratford-upon-Avon) byl významný anglický dramatik a herec, klíčová postava moderního evropského dramatu. O jeho životě není známo téměř nic a vyskytují se i hypotézy, že se jednalo o přezdívku Jamese Bacona. Ve svých 18 letech, v roce 1582 se oženil s 26letou Anne Hathaway, která již tou dobou čekala dítě. Shakespeare měl celkem 3 děti, dceru Susannu a dvojčata Judithu a Hamneta (zemřel v 11 letech). Před rokem 1592 se Shakespeare připojil ke kočovným divadelníkům. 1592 přišel do Londýna. V letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte Southamptonského. Po této epidemii se stal členem nové divadelní společnosti Lord Chamberlain's Men, kde působil jako herec a dramatik. V roce 1599 se společnost Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné jeho desetiny. Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn – předtím dostával za hru asi 6 liber.

Dílo

Často zpracovával staré náměty. Postavy v jeho hrách jsou nositeli určité vlastnosti, která je zvýrazněna jednáním a mluvou.

Historické hry


- Král Jan
- Richard II.
- Richard III.
- Jindřich IV.
- Jindřich V.
- Jindřich VI.
- Jindřich VIII.

Komedie


- Jak se vám líbí
- Komedie omylů
- Konec vše napraví
- Kupec benátský
- Marná lásky snaha
- Mnoho povyku pro nic
- Periklés
- Sen svatojánské noci
- Večer tříkrálový
- Veselé paničky windsorské
- Zkrocení zlé ženy

Tragédie


- Antonius a Kleopatra
- Coriolanus
- Hamlet
- Julius Caesar
- Král Lear
- Macbeth
- Othello
- Romeo a Julie
- Titus Andronicus

Pohádky


- Zimní pohádka
- Cymbelín
- Bouře

Poezie


- Sonety
- Fénix a hrdlička

Podívejte se na


- Anglická literatura
- Seznam anglických spisovatelů
- http://muff.uffs.net/litera/ Shakespeare, William Shakespeare, William Shakespeare, William Shakespeare, William ja:ウィリアム・シェイクスピア ko:윌리엄 셰익스피어 ms:William Shakespeare simple:William Shakespeare th:วิลเลียม เชกสเปียร์

Antika

Starověk#Antika

Řecko

Řecko je země ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a na Korintském poloostrově.

Přírodní poměry a poloha

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie a NATO. Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3 000) včetně Kréty, Rhodosu, Euboea nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1 160 kilometrů. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindus má nejvyšší bod o výšce 2 636 metrů nad mořem. Pindus může být také označen za prodloužení Dinárských Alp. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteory a Vikos. Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2 919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Název

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graecus, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Jónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jediný jazyk, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova "brdzeni" – moudrý.

Historie

Pravěk a Antika

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l. , kdy začala nová éra řeckých městských států, které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a Středověk

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l. , přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středozemí. Když se říše konečně rozdělilo napůl, Východořímská říše, známá později jako Byzantská říše, se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíce samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol konečně 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu

Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou, ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Politika

Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé specifické záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů zemského jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.

Administrativní rozdělení

13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region
- : Agion Oros
- (Mt. Athos), Achaia, Aitolia kai Akarmania, Argolis, Arkadia, Arta, Attiki, Chalkidiki, Chanion, Chios, Dodekanisos, Drama, Evros, Evrytania, Evvoia, Florina, Fokidos, Fthiotis, Grevena, Ileia, Imathia, Ioannina, Irakleion, Karditsa, Kastoria, Kavala, Kefallinia, Kerkyra, Kilkis, Korinthia, Kozani, Kyklades, Lakonia, Larisa, Lasithi, Lefkas, Lesvos, Magnisia, Messinia, Pella, Pieria, Preveza, Rethynnis, Rodopi, Samos, Serrai, Thesprotia, Thessaloniki, Trikala, Voiotia, Xanthi, Zakynthos

Příroda

Krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit I v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra

Okolo 50% řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy a další vzácní mořští živočichové.

Ekonomika

Řecko má smíšenou kapitalistickou ekonomiku s veřejným sektorem zodpovídající za asi polovinu HDP. Cestovní ruch je velmi podstatný, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registravaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4% jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů. Za posledních pár let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10% celkového počtu obyvatel. Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5%. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3%ního přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability. “Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.

Demografické údaje

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 800 tisíc obyvatel). Většina obyvatel (98%) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3% patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11.018.000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8% na městských územích, přičemž jen 28,4% žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milión. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10.930.000 obyvatel, z nichž 760.000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Rómů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejíc tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví

Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65% přišlo z Albánie, přičemž asi 200.000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67.000), Rumuni (29.000), Ukrajinci (23.000), Pákistánci (17.000) a Gruzijci (15.000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005). V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho. Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní zaležitostí. Průzkum Centra Evropského unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají větší negativní přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují o navrácení do vlasti nezaměstnaných legálních přistěhovalců. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím. V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „Pasok“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární je zatím stále nejasné.

Náboženství

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech o převrácení na svou víru Jezuity a poté Protestanty, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi je ortodoxní církev a světský stav jsou vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence. V lednu 2005 vyšla najevo série vysoce publikovaných korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení rozdělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku. Většina Řeků (95 – 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecko je také pár římsko-katolíků, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki, (které bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství. Malá část Řecka, hora Athos, je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je hora Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávnou odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 fanatických mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století, zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi. Židé byli v Řecku přítomni posledních 2.000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86% řeckých Židů při vpádu na Axis a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4.500 lidí.

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa Category:Řecko Category:Balkán fiu-vro:Kriika ja:ギリシャ ko:그리스 ms:Yunani roa-rup:Gârţii simple:Greece th:ประเทศกรีซ zh-min-nan:Hi-lia̍p

1775

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1770 1771 1772 1773 1774 - 1775 - 1776 1777 1778 1779 1780 ----

Události

Vědy a umění

V pražském Klementinu započala pravidelná meteorologická pozorování počasí, trvající dodnes

Narození


- 23. červenec - Eugène François Vidocq, zakladatel Sûreté

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:18. století ko:1775년 ms:1775

Paříž

Paříž (franc.: Paris) je hlavní město Francie. Je také zároveň centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů (franc.: département de Paris). Paříž vytváří se svými předměstími a satelitními městy tzv. Velkou Paříž, sídelní aglomeraci, jejíž populace byla v r. 2004 odhadována na 11,5 miliónu obyvatel (poslední sčítání lidu v r. 1999 zjistilo 11 174 743 obyvatel). Paříž tak přestavuje nejlidnatější metropolitní oblast Evropské unie po Londýnu. Vlastní obvod města (v zásadě vymezený okružní dálnicí a dvěma lesíky), z historických důvodů poměrně malý, má naproti tomu podle odhadů z r. 2004 pouhých 2 142 800 obyvatel (2 125 246 při sčítání r. 1999) na ploše 86,928 km² (bez Bouloňského a Vincenneského lesíka). Celá metropolitní oblast (aire urbaine) čítající 1584 obcí (commune) má rozlohu 14 518 km². Hustota osídlení je ve vnitřním městě 24 448/km², v celé oblasti pařížské aglomerace pak 770/km² (podle údajů z r. 1999).

Dějiny Paříže

První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období kolem r. 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. osídlili kraj Galové z kmene Parisiů; od v r. 52 př. n. l. kraj dobyli Římané a pojmenovali jej Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl osídlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v r. 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Francké říše. Chlodvík I. zahájil v r. 511 výstavbu katedrály sv. Etienna na Île de la Cité. Tam také vyrostla pevnost na obranu před Vikingy po r. 800, avšak 28. března 845 byla Paříž vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému nárůstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karel III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, zvolen po smrti posledního krále z rodu Karlovců za francouzského krále. V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. stol. za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly dlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali m.j. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během Středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména Stoleté války s Anglií v 15. století, které vedly k tomu, že dvůr město přechodně dokonce opustil. Za vlády krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643 - 1715) byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, označované jako Le Grand Siècle (tj. "Velké Století"), bylo ale ve městě vybudováno velké množství velkolepých paláců a dalších budov. Francouzská revoluce začala dobytím Bastilly 14. července 1789. V roce 1799 se díky nestabilitě nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády vyrostlo v Paříži zejména množství velkolepých pomníků. V roce 1814 ale byla Paříž dobyta anglickými, pruskými, rakouskými a ruskými vojsky a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na Ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel. 1821 Po druhé revoluci v r. 1848, která svrhla krátce trvající monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v r. 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval velkolepou přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami. Císařství ukončila v roce 1870 prohraná Prusko-francouzská válka, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu Paříže, nazývané také La Belle Époque (čili "Krásné období"), které dokumentuje pořádání Světové výstavy v r. 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nově budovaných budov ve stylu secese. V r. 1900 Paříž pořádala Letní olympijské hry a znovu v r. 1924. V 60. letech se Paříž opět stala centrem rozvoje a moderní architektury. To bylo symbolizováno především výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex byl v roce 1989 doplněn budovou La Grande Arche ("Velký Oblouk"), ohromná krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame.Další významnou stavbou byl také mrakodrap Tour Montparnasse, vybudovaný v r. 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě.

Pamětihodnosti

Paříž oplývá množstvím památek z dob keltských až po současnost. Z historické Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo z původní tváře. Mezi nejznámější památky patří:
- Katedrála Notre-Dame
- Louvre
- Vítězný oblouk
- Invalidovna
- Conciergerie a Sainte-Chapelle
- Bazilika Sacre Coeur

Moderní architektura

V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem, je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche, vybudovaný roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. "Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili to, co je napadne" - to je zkušenost, kterou získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města.

Nejvýznamnější čtvrti

Pompidouova centra
- Île de la Cité a Île St-Louis: Nejstarší osídlení města je spojeno právě s ostrovem Île de la Cité ("Městský ostrov"), kde vyrostla první galská osada, později přeměněná na římské město. Také v pozdějším období zde bylo jedno z center města, takže tady najdeme významné památky jako katedrálu Notre-Dame, bývalou věznici z doby Francouzské revoluce Conciergerie s úžasnou gotickou kaplí Sainte-Chapelle v areálu dnešního Justičního paláce. Ostrov Île St-Louis ("Ostrov Sv. Ludvíka") byl tvořen dlouho jen bažinatými pastvinami a až v 17. stol. zde vyrostla obytná čtvrť.
- Marais: Jedna z nejzajímavějších čtvrtí města. Název čtvrti dokumentuje, že zde původně byly bažiny (marais znamená bažinu). Po vysušení mokřin se však stala oblíbenou oblastí, zvláště pak v 17. století, kdy zde vyrostlo velké množství paláců. Čtvrť se stala také sídlem královského dvora - královské urbanistické úsilí lze vidět na Place des Vosges. Z mnoha paláců stojí za zmínku především Hôtel de Sully, z dalších pak Hôtel de Rohan, Hôtel de Sens aj. Zde také stávala proslulá pevnost a věznice Bastilla. Na nábřeží Seiny se nachází překrásná radnice ze 17. stol. (franc. Hôtel de Ville).
- Beaubourg a Les Halles: Dominantou této části jsou modernistické náměstí Forum des Halles a avantgardní stavba Pompidouova centra.
- Tuileries: Čtvrť mezi Náměstím Svornosti (franc. Place de Concorde) a Louvrem, kde sídlili francouzští králové, dnes také sídlo řady špičkových hotelů, butiků a dalších obchodů. Z dalších památek je třeba zmínit palác Palais Royal.
- Opéra: Dominantou čtvrti je divadlo Opéra National de Paris. Významnou stavbou je také kostel St. Madeleine, vybudovaný Napoleonem jako ohromná stavba vzhledu antických chrámů.
- Champs-Elysees: Čtvrť pojmenovaná podle široké třídy Avenue Champs-Elysees, proslulá především Vítězným obloukem. Nacházejí se zde také Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta, či výstavní pavilony Grand Palais a Petit Palais, postavené u příležitosti Světové výstavy v r. 1900. Z nich "Velký palác" ohromuje svými rozměry. Od něj vede přes řeku Seinu nádherný Most Alexandra III. (vybudovaný při stejné příležitosti) k Invalidovně.
- Montmartre: Čtvrť umělců na vyvýšenině na Paříží, proslulá jak svým nočním životem (zejména v oblasti náměstí Pigalle - nachází se zde také proslulý podnik Moulin Rouge), tak bělostnou bazilikou Sacre Coeur, tyčící se vysoko nad střechami čtvrti. Na hřbitově Montmartre jsou pohřbeni mj. Heinrich Heine, Edgar Degas, Hector Berlioz či Jacques Offenbach.
- Invalides: tato čtvrť je proslulá především Eiffelovou věží a monumentálním komplexem Invalidovny, podle níž má svůj název. Nachází se zde také Bourbonský palác, dnes sídlo Národního shromáždění.
- St-Germain-des-Prés: Kdysi jedna z nejstarších čtvrtí města, kde stojí nejstarší kostel v Paříži - opatský kostel St-Germain-des-Prés, se po 2. světové válce stala centrem intelektuálského dění, soustředěného kolem kaváren a barů. Z významných staveb je nutné zmínit Museum Orsay, muzeum výtvarného umění, umístěné v nádherně modernizované budově bývalého nádraží.
- Latinská čtvrť: Tato starobylá čtvrť je proslulá především svou školskou historií, ostatně její jméno pochází od prvních latinsky mluvících studentů. Zde stojí slavná Sorbonna, nacházejí se tu i proslulá lycea. Jinak je čtvrť spojována s umělci, intelektuály a bohémským způsobem života. Z významných památek se zde nachází také Pantheon.
- Luxembourg: Klidnější čtvrť kolem Lucemburských zahrad s významnými objekty Lucemburským palácem a kostelem St. Sulpice.
- Montparnasse: Do 2. světové války umělecké a literární centrum, později vystavena značnému úpadku, jemuž měla zabránit výstavba administrativního centra s mrakodrapem Tour Montparnasse. Z dalších zajímavostí se zde nachází vstup do pařížských katakomb. Na montparnasském hřbitově nalezli poslední odpočinek mj. Guy de Maupassant, André Citroën, Frédéric Auguste Bartholdi, Charles Baudelaire, Samuel Beckett či Jean-Paul Sartre.

Doprava

Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě často nestačí. Městská doprava má 4 druhy:
- Métro (14 tras, poslední 2001, linka 14 - automatická)
- RER - příměstská železnice, rychlejší než metro s vzdálenejšími stanicemi. 5 tras značených písmeny A-E a číslicemi např A1-A5 podle větví dané linky
- autobusy - v Paříži jezdí asi 4000 autobusů
- tramvaje - nové tratě na severu u hranice se čtvrtí Saint Denis Paříž má dvě letiště - starší Orly a letiště Charlese de Gaulla. letiště Charlese de Gaulla Kategorie:Francie Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Paříž als:Paris (Stadt) ko:파리 시 ja:パリ simple:Paris th:ปารีส

Frankfurt nad Mohanem

Franfurkt nad Mohanem je velkoměsto rozkládající na obou březích řeky Mohanu (Main) v německé spolkové zemi Hesensku. Je největším městem Hesenska a pořádají se zde knižní veletrhy.
Obvody Frankfurtu Kategorie:Německá města Kategorie:Hesensko als:Frankfurt am Main ja:フランクフルト・アム・マイン ko:프랑크푸르트

Neštovice

Neštovice jsou virové onemocnění projevující se vyrážkou a strupy na kůži. Existují různé typy této choroby. Nejznámější formy jsou pravé neštovice, plané neštovice a hovězí dobytek napadající kravské neštovice.

Pravé neštovice

Pravé neštovice (Variola) jsou vysoce nakažlivým onemocněním s vysokou úmrtností (u některých kmenů se blíží 100%). Přeživší pacienti bývali často nadosmrti poznamenáni drobnými jizvami. Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300-500 milionů lidí. Ještě v roce 1967 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. O deset let později se tato nemoc stala zatím jedinou na světě, kterou se soustředěným úsilím a celosvětovým očkovacím programem podařilo zcela vymýtit. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1977. Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy WHO prohlásilo pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích - jedna v USA (jsou přechovávýny v CDC v Atlantě) a jedna v SSSR. Existují však vážné důvody se domnívat, že SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a že vyrobil značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi. Neštovice se považují za jednu z nejdůležitějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na Americký kontinent přitáhli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o úděsných 90%. Evropané se rychle chopili příležitosti a v několika případech použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně (oblíbenou metodou bylo Indiánům prodat či darovat infikované přikrývky).

Plané neštovice

Plané neštovice (Variocella) jsou vysoce nakažlivým onemocněním, které má pověst dětské nemoci, neboť většina lidí se nakazí již při svém dětství a prodělání choroby dotyčnému zajistí doživotní imunitu. Onemocní-li člověk dospělý, vede to obecně k těžšímu průběhu nemoci. Nemoc se šíří zejména vzdušnou cestou. Infekčním materiálem je kůže a je možné, že i respirační sekrety (neprokázáno).

Příznaky a průběh choroby, léčení

Prvními příznaky (nemusí se ale dostavit, nebo mohou přijít až opožděně)jsou horečka, malátnost, bolesti hlavy. Po několika hodinách se objeví svědění kůže a její zarudnutí, které se rychle změní v charakteristické pupeny. Pupeny se postupně mění ve vodnaté svědivé puchýřky, na kterých během 4-6 hodin vznikají krusty. Vyrážka se vyskytuje jen na části těla (obvykle hlava, krk, záda a končetiny), nebo v těžších případech na prakticky celém těle, včetně víček, sliznice dutiny ústní a pohlavních orgánů... Akutní onemocnění trvá 4-8 dnů. Je nutno dávat pozor na možné sekundární infekce, které by mohli proniknout do oslabené kůže a které jsou zpravidla nebezpečnější, než nemoc sama, která se obecně považuje za hrozbu pouze pro novorozence a lidi starší 20 let (vyskytují se ale výjimky). Léčba spočívá v užívání různých mastí a pudrů na velmi svědivou kůži a v případných léčebných zákrocích proti sekundární infekci. Proti nemoci existuje účinná očkovací vakcína.

Kravské neštovice

Kravské neštovice napadají hovězí dobytek. Jejich původce byl v roce 1796 použit anglickým lékařem Jennerem jako imunizační agens proti pravým neštovicím. Kategorie:Virová onemocnění ja:天然痘 ko:천연두

Homér

Homér (řecky Ὅμηρος Hómēros) Pokud se vůbec jedná o historickou osobu potom působil mezi léty 1200 až 700 před naším letopočtem. (Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století před naším letopočtem jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum udává jen několik badatelů.) Eposy Ilias a Odysseia jsou připisovány Homérovi. Na ostrově Délos žili Homérovci, zvaní též Homérovi synové. Tato skupina rhapsódů prý uchovávala text Homérových básní předtím, než byly sepsány. Kategorie:Náboženští spisovatelé antického Řecka Kategorie:Básníci antického Řecka ja:ホメロス ko:호메로스 ms:Homer simple:Homer th:โฮเมอร์

Štrasburk

Štrasburk (francouzsky Strasbourg, německy Straßburg, alsasky Strossburi) je město v Alsasku; 237 100 obyvatel. Protéká jím řeka Rýn. V minulosti patřil střídavě k Německu i Francii, což ovlivnilo i jeho vzhled. Nejznámější je jeho katedrála Notre-Dame de Strasbourg, která pochází ze 11.-15.stol. Postavena byla z červeného pískovce. Některé městské domy ze 17.stol. mají vnější fasády dřevěné. Ve Štrasburku sídlí Rada Evropy a Evropský parlament. Kategorie:Francouzská města als:Strassburg ja:ストラスブール ko:스트라스부르 ms:Strasbourg

1795

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1790 1791 1792 1793 1794 - 1795 - 1796 1797 1798 1799 1800 ----

Události

Vědy a umění

Narození


- 13. květen Pavel Josef Šafařík, český a slovenský spisovatel († 26. červen 1861)

Úmrtí

Hlava státu


- František I. Kategorie:18. století ko:1795년 ms:1795

Kategorie:Němečtí básníci

Básníci Kategorie:Básníci ja:Category:ドイツの詩人

Kategorie:Němečtí romanopisci

Kategorie:Romanopisci Romanopisci

Kategorie:Klasicističtí spisovatelé

Spisovatelé Klasicismus

Membrane semiperméable

Une membrane hémiperméable, ou membrane semiperméable, est une membrane ne laissant passer que le solvant (en général l'eau), et pas les autres substances en solution. Cette propriété produit le phénomène d'osmose. catégorie:biophysique

sms mieszne filmy teksty pozycjonowanie heavy metal










































:: RELATED NEWS ::
Береза
Береза (Betula) – рід дерев родини березових (Betulaсеае) з гладенькою білою корою, при основі стовбура кора чорно-сіра, глибокотріщинувата. Квітки одностатеві, рослина однодомна.

Види


- Береза бородавчаста (Betula pendula Roth.)
-