:: wikimiki.org ::
| Bohuslav Martinů |
Bohuslav MartinůBohuslav Martinů (8. prosince 1890 – 28. srpna 1959), byl českým hudebním skladatelem.
Narodil se v Poličce a prvních 12 let bydleli celá rodina v malé místnosti ve věži tamního kostela. Od roku 1923 žil ve Francii, později v USA, aby se pak již jako slavný skladatel vrátil do Evropy a dále žil ve Francii, Itálii a Švýcarsku, kde také zemřel. Roku 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky, kde je také zbudován jeho památník a muzeum http://www.muzeum.policka.net.
Dílo
-
-
Odkazy
- Seznam skladatelů vážné hudby
- Seznam českých osobností 20. století K-N
Martinů, Bohuslav
Martinů, Bohuslav
Martinů, Bohuslav
ja:ボフスラフ・マルティヌー
ko:보후슬라프 마르티누
8. prosinec
8. prosinec je 342. den roku podle gregoriánského kalendáře (343. v přestupném roce).
Do konce roku zbývá 23 dní.
Události
Česko
-
Svět
- 1869 – Začal 1. vatikánský koncil.
- 1941 – Zřízen vyhlazovací tábor Chełmno (Kulmhof).
- 1991 – Setkání ruských, ukrajinských a běloruských představitelů, kteří se dohodli na vytvoření nové organizace – Společenství nezávislých států.
- 2004 – Oranžová revoluce: Opozice ukončila protesty na náměstí Nezávislosti v Kyjevě i v dalších městech. Zrušila také blokády vládních budov.
Narození
Česko
- 1890 – Bohuslav Martinů, český skladatel († 28. srpna 1959)
- 1890 – Karel Nový, český spisovatel († 23. listopadu 1980)
Svět
- 1865 – Jean Sibelius, finský skladatel († 20. září 1957)
- 1943 – Jim Morrison, frontman skupin The Doors († 3. července 1971)
- 1947 – Thomas R. Cech, americký chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii
- 1966 – Sinéad O'Connor, irská zpěvačka
Úmrtí
Česko
- 1369 – Konrád Waldhauser, český kazatel (
- asi 1326)
Svět
- 1980 – John Lennon, člen skupiny Beatles (
- 9. října 1940)
Svátky
Česko
- Květoslava
Katolický kalendář
- Památka Neposkvrněného početí Panny Marie
Svět
- Arabský den boje za odstranění negramotnosti
Viz také:
- 7. prosinec 9. prosinec – kalendář
Kategorie:Prosinec
ja:12月8日
ko:12월 8일
ms:8 Disember
simple:December 8
th:8 ธันวาคม
28. srpen
28. srpen je 240. den roku podle gregoriánského kalendáře (241. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 125 dní.
Události
Česko
-
Svět
- 1619 - Ferdinand II., král český a uherský, zvolen římskoněmeckým císařem.
- 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Belgii.
- 1916 - Itálie vyhlásila válku Německu
- 1916 - Německo vyhlásilo válku Rumunsku
- 1940 založena 306. stíhací peruť
Narození
Česko
- 1895 Václav Kaplický, český spisovatel († 4. říjen 1982)
Svět
- 1749 - Johann Wolfgang von Goethe, německý spisovatel, přírodovědec a filozof (zemřel 22. března 1832).
- 1925 Arkadij Natanovič Strugacký, ruský spisovatel († 12. října 1991)
Úmrtí
Česko
-
Svět
- 1979 Konstantin Michajlovič Simonov, ruský spisovatel (
- 28. listopadu 1915)
Svátky
Česko
- Augustýn
Svět
- V církevním kalendáři - Augustinus
Viz také:
- 27. srpen 29. srpen - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Kategorie:Srpen
ja:8月28日
ko:8월 28일
ms:28 Ogos
simple:August 28
th:28 สิงหาคม
Česko
Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem.
Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem.
Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).
Dějiny
Hlavní článek: Dějiny Česka
O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů.
Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary.
Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války.
V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů.
Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci.
Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska.
V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.
Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.
Politický systém
Hlavní článek: Politický systém Česka
Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády.
Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Administrativní rozdělení
podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS
V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.
Historie krajů
Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.
V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.
Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.
Správní obvody, malé okresy, obce III. typu
Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.
Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.
Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.
Euroregiony
:viz hlavní článek Euroregion
Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.
Zeměpisné podmínky
Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).
Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka.
Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m.
Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.
Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy.
Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.
Ekonomika
Hlavní článek: Ekonomika Česka
Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic.
Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou.
Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví.
Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).
Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví.
Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.
Obyvatelstvo
Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka
Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace.
Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva.
Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.
Kultura
- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film
Pohledy ze satelitu
Český film
Český film
Podívejte se též na
- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa
Externí odkazy
- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy]
K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální)
Category: Česko
ja:チェコ
ko:체코
simple:Czech Republic
zh-min-nan:Česko
Skladatel__NOTOC__
A
- Anton Stěpanovič Arenskij 1861-1906
- Adolphe Adam (1803-1856
- Isaac Albéniz (1860-1909)
- Tomaso Albinoni (1671-1751)
B
- Carl Philipp Emanuel Bach (1714-1788)
- Johann Sebastian Bach (1685-1750)
- Grażyna Bacewicz (1913-1969)
- Tadeusz Baird (1928-1981)
- Béla Bartók (1881-1945)
- Ludwig van Beethoven (1770-1827)
- Vincenzo Bellini (1801-1835)
- Alban Berg (1885-1935)
- Irving Berlin (1888-1989)
- Hector Berlioz (1803-1869)
- Leonard Bernstein (1918-1990)
- Georges Bizet (1838-1875)
- Luigi Boccherini (1743-1805)
- Alexandr Borodin (1833-1887)
- Pierre Boulez (1925-)
- Johannes Brahms (1833-1897)
- Benjamin Britten (1913-1976)
- Šimon Brixi (1693 - 1735)
- Anton Bruckner (1824-1896)
- Joanna Bruzdowicz (1943-)
- Dietrich Buxtehude (ok. 1637-1707)
- William Byrd (1543-1623)
C
- John Cage (1912 - 1992)
- Johannes Ciconia
- Domenico Cimarosa (1749 - 1801)
- Arcangelo Corelli (1653 - 1713)
- John Corigliano (1938-)
- François Couperin (1668 - 1733)
- Francesco Cilea (1866 - 1950)
Č
- Petr Iljič Čajkovskij (1840 - 1893)
- Bohuslav Matěj Černohorský (1684 - 1742)
D
- Claude Achille Debussy (1862-1918)
- Gaetano Donizetti (1797-1848)
- John Dowland (1563-1626)
- Guillaume Dufay (~ 1397-1474)
- Paul Dukas (1865-1935)
- Antonín Dvořák (1841-1904)
E
- Petr Eben (1929-)
- Edward Elgar (1857-1934)
- Józef Ksawery Elsner (1769 - 1854)
- Peter Eötvös (1944-)
F
- Manuel de Falla (1876-1946)
- Gabriel Fauré (1845-1924)
- Ivan Fedele (1953-)
- Brian Ferneyhough (1943-)
- John Field (1782-1837)
- César Franck (1822-1890)
- Zdeněk Fibich (1850-1900)
G
- Giovanni Gabrieli (~ 1555-1612)
- George Gershwin (1898-1937)
- Umberto Giordano (1867-1948)
- Philip Glass (1937-)
- Michail Ivanovič Glinka (1804-1857)
- Christoph Willibald Gluck (1714-1787)
- Mikołaj Gomółka (~ 1535-~ 1591)
- Glen Gould (1932-)
- Charles Gounod (1818-1893)
- Henryk Górecki (1933-)
- Edvard Grieg (1843-1907)
- Sofia Gubaidulina (1931-)
H
- Georg Friedrich Händell (1685-1759)
- Franz Joseph Haydn (1732-1809)
- Hans Werner Henze (1926-)
- Paul Hindemith (1895-1963)
- Gustav Holst (1874-1934)
- Johann Nepomuk Hummel (1778-1837)
- Ilja Hurník - (1922-)
CH
- Aram Chačaturjan (1903 - 1978)
- Luigi Cherubini (1760 - 1842)
- Fryderyk Chopin (1810 - 1849)
I
- Charles Ives (1874-1954)
J
- Leoš Janáček (1854-1928)
- Jaroslav Ježek (1906–1942)
K
- Mieczysław Karłowicz (1876-1909)
- Wojciech Kilar - (1932-)
- Zoltán Kodály - (1882-1967)
L
- Francesco Landino
- Orlando di Lasso (~ 1532-1594)
- Ferenc Lehár (1870-1948)
- Ruggiero Leoncavallo (1858-1919)
- György Ligeti (1923-)
- Ferenc Liszt (1811-1886)
- Andrea Luchesi (1741-1801)
- Witold Lutosławski (1913-1994)
M
- Guillaume de Machaut (~ 1300-1377)
- Gustav Mahler (1860-1911)
- Philippe Manoury (1952-)
- Bohuslav Martinů (1890-1959)
- Pietro Mascagni (1863-1945)
- Jules Émile Frédéric Massenet (1842-1912)
- Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847)
- Olivier Messiaen (1908-1992)
- Adam Václav Michna z Otradovic (~ 1600 - 1676)
- Darius Milhaud (1892-1974)
- Stanisław Moniuszko (1819-1872)
- Claudio Monteverdi (1567-1643)
- Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791)
- Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881)
- Josef Mysliveček (1737-1781)
N
- Luigi Nono (1924-1990)
- Feliks Nowowiejski (1877-1946)
O
- Johannes Ockeghem (~ 1410-1495)
- Carl Orff (1895-1982)
- Jacques Offenbach (1819-1880)
P
- Johann Pachelbel (1653-1706)
- Niccolò Paganini (1782-1840)
- Giovanni Paisiello (1740-1816)
- Giovanni da Palestrina (~ 1525-1594)
- Andrzej Panufnik (1914-1991)
- Arvo Pärt (1935-)
- Krzysztof Penderecki (1933-)
- Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736)
- Domenico da Piacenza (~ 1390-~ 1470)
- Francis Poulenc (1899-1963)
- Josquin des Pres (~ 1440-1521)
- Sergej Sergejevič Prokofjev (1891-1953)
- Giacomo Puccini (1858-1924)
- Henry Purcell (1659-1695)
Q
R
- Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873-1943)
- Antonín Rejcha (1770-1836)
- Jean-Philippe Rameau (1683-1764)
- Maurice Ravel (1875-1937)
- Max Reger (1873-1916)
- Steve Reich (1936-)
- Ottorino Respighi (1879-1936)
- Terry Riley (1935-)
- Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844-1908)
- Gioacchino Rossini (1792-1868)
- Jakub Jan Ryba (1765-1815)
S
- Camille Saint-Saëns (1835-1921)
- Antonio Salieri (1750-1825)
- Erik Satie (1866-1925)
- Alessandro Pietro Scarlatti (1660-1725)
- Domenico Giuseppe Scarlatti (1685-1757)
- Alfred Garrijevič Schnittke (1934-1998)
- Arnold Schönberg (1874-1951)
- Franz Schubert (1797-1828)
- Robert Schumann (1810-1856)
- Heinrich Schütz (1585-1672)
- Jean Sibelius (1865-1957)
- Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872-1915)
- Bedřich Smetana (1824-1884)
- Jan Václav Antonín Stamic (1717-1757)
- Karel Stamic (1745-1801)
- Karlheinz Stockhausen (1928-)
- Johann Strauss (otec) (1804-1849)
- Johann Strauss (syn) (1825-1899)
- Richard Strauss (1864-1949)
- Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971)
- Wacław z Szamotuł (~ 1524-ok.1560)
- Karol Szymanowski (1882-1937)
Š
- Otakar Ševčík ((1852-1934)
- Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906-1975)
T
- Tóru Takemicu (1930-1996)
- John Tavener (1944-)
- Georg Philipp Telemann (1681-1767)
- Michael Tippett (1905-1998)
U
V
- Jan Křtitel Vaňhal (1739-1813)
- Edgard Varese (1883-1965)
- Pavel Josef Vejvanovský (~ 1640 - 1693)
- Antonio Vivaldi (1678-1742)
- Giuseppe Verdi (1813-1901)
- Tomas Luis de Victoria (~ 1550-1611)
- Heitor Villa-Lobos (1887-1959)
- Pavel Vranický (1756-1808)
W
- Richard Wagner (1813-1883)
- Carl Maria von Weber (1786-1826)
- Anton Webern (1883-1945)
- Kurt Weill (1900-1950)
- Sylvius Leopold Weiss (1686-1750)
- Henryk Wieniawski (1835-1880)
- Ralph Vaughan Williams (1872-1958)
- Hugo Wolf (1860-1903)
X
- Jannis Xenakis (1922-2001)
Y
- La Monte Young (1935-)
Z
- Jan Dismas Zelenka
Hudební skladatelé
ja:分野別索引：クラシック音楽の作曲家
1923Století: 19. století - 20. století - 21. století
Roky: 1918 1919 1920 1921 1922 - 1923 - 1924 1925 1926 1927 1928
----
Události
Česko
- Československý rozhlas začal pokusně vysílat
Svět
- Řecko zavedlo gregoriánský kalendář
- zanikla Osmanská říše a Kemal Atatürk založil republiku; Turecko
- Adolf Hitler se neúspěšně pokusil o puč (Mnichovský puč); Německo
- Etiopie členem Společnosti národů
- Standardizována Beaufortova stupnice
- Náhorní Karabach a Naxçivan byly připojeny k Ázerbajdžánu
- založeno Interhelpo průmyslové dělnické družstvo
Vědy a umění
- Nalezena soška keltského původu Hermés z Roquepertuse
- objeven chemický prvek hafnium
Nobelova cena
Narození
Česko
- 29. ledna – Alexej Pludek, český spisovatel († 7. září 2002)
- 7. února – Lubor Tokoš, český herec († 29. září 2003)
- 10. března – Zdenka Bergrová, česká básnířka a překladatelka
- 24. září – Ladislav Fuks, český prozaik
- 7. října – Zdeněk Janík, český básník
- 9. listopadu – Jaroslav Moučka, český herec
- 19. listopadu – Helena Zmatlíková, ilustrátorka dětských knížek († 4. dubna 2005)
Svět
- 31. ledna – Norman Mailer, americký spisovatel
- 12. března – Wally Schirra, americký astronaut
- 1. května – Joseph Heller, americký spisovatel († 12. prosince 1999)
- 31. května – monacký kníže Rainier III. († 6. dubna 2005)
- 8. listopadu – Jack Kilby, americký elektroinženýr, vynálezce integrovaného obvodu († 20. června 2005)
Úmrtí
Česko
- 3. ledna – Jaroslav Hašek, český spisovatel (
- 30. dubna 1883)
- 6. února – Adolf Heyduk, český básník (
- 6. června 1835)
- 16. července – Karel Klostermann, český a německý spisovatel (
- 15. února 1848)
- 29. září – Antonín Cyril Stojan, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský (
- 22. května 1851)
Svět
Hlava státu
- Československo – Tomáš Garrigue Masaryk
Kategorie:20. století
ja:1923年
ko:1923년
simple:1923
USA
Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).
Historie
Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492.
V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy).
Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859).
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine).
Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína)
Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství.
Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj.
Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.
Administrativní členění
Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací.
Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).
Západní Virginie
Podívejte se též na
- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander
Kategorie:Spojené státy americké
ja:アメリカ合衆国
ko:미국
ms:Amerika Syarikat
simple:United States
th:สหรัฐอเมริกา
zh-min-nan:Bí-kok
Itálie
Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.
Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri
Historie
Starověk a středověk
Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.
Novověk
Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.
Administrativní rozdělení
Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status:
Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.
Podívejte se též na
- Zeměpis
- Evropa
Category:Itálie
als:Italien
fiu-vro:Itaalia
ja:イタリア
ko:이탈리아
ms:Itali
simple:Italy
th:ประเทศอิตาลี
zh-min-nan:Italia
Švýcarsko
Švýcarská konfederace, krátce Švýcarsko (zastarale Švýcary) – německy Schweizerische Eidgenossenschaft, Schweiz, francouzsky Confédération suisse, La Suisse, italsky Confederazione Svizzera, Svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra, Svizra, latinsky Confoederatio Helvetica, Helvetia – je vnitrozemní stát ve střední Evropě.
Tato federace 26 kantonů má 7,4 milionů obyvatel, z toho je 1/5 cizinců.
Je členem Rady Evropy, OSN, EFTA a WTO.
Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami.
Délka hranic společných s Itálií je 734,2 km s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km; celkem 1857,9 km.
Zajímavost: Za Rakouska-Uherska měli Češi se Švýcarskem, jako občani zemí tohoto mocnářství, u Bodamského jezera a v Alpách společnou hranici.
Přehled
Moderní Švýcarsko vzniklo v první polovině 19. století. Tehdejší elity do přelomu 18. a 19. století spolu soupeřících států (kantonů), z nichž některé již byly členy starého spolku, se po posledním ozbrojeném konfliktu, 27 denní válce Sonderbundkrieg v roce 1847, odhodlaly ukončit tuto staletou tradici válčení a v tradici několika předcházejících menších svazků se zasadily o vytvoření "národa vzešlého z vůle" – německy "Willensnation".
V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily formálním založením moderní konfederace a spolkovou ústavou (revidována 1874 zejména v následku rozšíření politických práv). K tomuto kroku vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické, na území konfederace do té doby válčily – mimo kantonů a měst – i mnohé tehdejší mocnosti Evropy.
Menší celky samy o sobě proti nim nemohly vojensky obstát, mimo spojenectví zvolily i proto politiku přísné neutrality a neúčasti na válkách. Zároveň konfederace začala budovat silnou spolkovou armádu – jak komentuje anglické "neutral but heavily armed".
Stejně důležité bylo ale poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatní Evropě prosadilo teprv o století později, po ukončení 2. světové války. Podobně se, také o století později, v Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice, ve Švýcarsku (kde "občan je nejvyšším suverénem") a některých státech USA běžné od posledních desetiletí 19. století.
Ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech vyspělým hospodářstvím – především v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, vzniklé jako zimní zaměstnání zemědělců, jemné přístroje, později od jemného strojírenství po těžké, chemii a farmaceutiku), některých odvětvích zemědělské produkce a zpracování potravin (např. sýry, čokoláda) a ve finančních službách (banky, pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnic). Tehdy ale už započal ekonomický rozmach země, který 2. světová válka sice zpomalila, aby po ní následovala desetiletí široce zakotvené prosperity.
Dnešní HDP obnáší 58 000 CHF (38 000 eur, 53 000 USD ) na obyvatele a rok. Hlavním sektorem jsou služby s 3/4 výdělečně činných.
Problémy dnešního Švýcarska jsou v rostoucí byrokratizaci (jak veřejného sektoru tak i některých firem, což u některých z nich vedlo ke krachu), a ve vytrácející se zodpovědnosti některých velkých firem (stinná stránka amerického způsobu hospodaření "od kvartálu ke kvartálu"). Poukazování na nesrovnatelně horší situaci u bezprostředních sousedů je pro sebevědomé a svobodomyslné Švýcary slabou útěchou.
Švýcarské šance jsou v "rodinných podnicích" (anglicky tzv. SME; s drtivou většinou ekonomického výkonu, 90% až 97% podle statistiky), na této mentalitě založené zodpovědnosti a schopnosti rychlých změn a vývoje, ve vyspělém výzkumu a vývoji (jak veřejný, tak soukromý, tak ve spolupráci), vysoce integrované specializované ekonomice (špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy, finančnictví) na trzích Evropy a celého světa.
Švýcarská mentalit kolísá od uzavřeně konzervativní, netoleratní a ohraničující se, po kosmopolitně otevřenou, tolerantní a integrující.
Státní zřízení
Švýcarsko je federace (formálně stále konfederace) 26 spolkových států. 20 z nich jsou kantony, 6 jsou polokantony (kanton vysílá do Rady států 2 zástupce, zatímco polokanton jednoho). Postavení kantonů a polokantonů co se týče míry autonomie se nijak neliší. Každý z těchto 26 států má, podobně jako spolkové země v Německu nebo spolkové státy USA, vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu.
Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – "občan je nejvyšším suverénem".
Na spolkové úrovní je jim podřízen dvoukomorový Spolkový parlament, který tvoří Rada států (46 členů, volených v jednotlivých kantonech a půlkantonech, 2 reprezentanti za každý kanton) a Národní rada (200 členů, proporční počet podle počtu obyvatel každého z kantonů). Členové parlamentu jsou voleni na 4 roky.
Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán – sedmičlenou Federální radu. Funkční období jejich členů – ministrů – jsou 4 roky. Prezidentem konfederace se každoročně stává jeden z nich, formálně potvrzovaný Sjednoceným spolkovým parlamentem (obě komory se při těchto příležitostech sloučí v jednu).
Politická práva občanů
Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové – je lid, tedy občané, jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů:
:
- o zákonech a ústavách (legislativa)
:
- o věcných záležitostech (exekutiva)
V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.
K politickým právům občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové – patří:
:
- referendum, jehož rozhodnutí jsou pro reprezentanty závazná:
:
- referendum povinné, v důležitých záležitostech
:
- referendum fakultativní, vyvolané iniciativou, ve všech otázkách ostatních
:
- iniciativa, pro reprezentanty závazná
všichni obyvatelé maji právo:
:
- petice, které je pozůstatkem z ještě nevyvinuté demokracie počátku 19. století.
mimo dnes, ve většině zemí běžného, práva volebního:
:
- "aktivního" – volit
:
- a "pasivního" – být kandidován a zvolen
a ve Švýcarsku mnohem častěji – tak každé dva měsíce – vykonávané:
:
- právo hlasovat.
Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích bežná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost ("společenská objednávka"), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.
K federálnímu systému nerozlučně patří subsidiarita. Tedy zásada, že co je možné vyřídit na té nejzákladnější (jinde zvané "nejnižší") úrovni uspořádání státu patří k ní. A tuto úroveň tvoří obce, a jejich spolupráce v sítích, která se v poslední době rozšiřuje i na komplexnější záležitosti – něco více k tom například na (v němčině): [http://zweckgemeinde.ch Zweckgemeinde]. Teprve to, co má smysl, co jde kvalitativně lépe, vyřizovat na úrovni kantonální, nebo spolkové, patří tam.
O přednostech vyspělé demokracie – její efektivnosti, dobrého základu pro ekonomiku ale i základu spokojenosti občanů – o příkladu a zkušenostech Švýcarska, se začalo v západní části Evropy diskutovat v letech osmdesátých minulého století. Nejprve v akademických a politických kruzích. Někde se už věc "více demokracie" stala záležitostí občanů, kteří ji i začali prosazovat, například v Bavorsku a pak i v dalších zemích spolkového Německa – více (v němčíně): [http://www.mehr-demokratie.de/infocenter.html Infocenter Mehr Demokratie].
V současné době probíhá diskuze – započatá v Konventu – občanů, politiků a akademiků o "více demokracie" na úrovni EU s představiteli Komise a Parlamentu.
Rovnoprávnost žen
Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. (Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let., v 19. století ale jenom pokud byli schopni vojenské služby).
Jazykové oblasti
Podle své ústavy, kterou se Švýcarsko v předminulém století rozhodlo i pro rovnoprávnost jazyků, má čtyři úřední jazyky: němčinu (63,7%), francouzštinu (20,4%), italštinu (6,7%) a rétorománštinu (0,5%). Rozšířeným pracovním jazykem je také angličtina.
Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady, kantonální a obecní. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích.
Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg/Freiburg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Valais/Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Berne/Bern. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Kanton Graubünden/Grigioni/Grischun. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Kanton Graubünden/Grigioni/Grischun. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Freiburg/Fribourg a Wallis/Valais. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.
Hospodářství
Síla, a základ, švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího výkonu (HDP) a jsou integrované po celém světě.
- Průmysl – hodinářství, jemné stroje, přístroje, strojírenství, chemický, potravinářský, farmaceutický, lékařské přístroje a vybavení (medicinální)
- Výzkum – veřejné instituty (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikovaný výzkum v menších firmách
- Služby
- banky – UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších, specialitou jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním, stále silné bankovní tajemství (přes tlaky konkurence, zprvu USA, nověji Londýna je oslabit), přísná pravidla proti praní špinavých peněz
- pojišťovny – Winterthur, Zürich, Baloise, ...
- Turistika, všechny služby s ní spojené – švýcarské Alpy, jezera, horské řeky, ubytování, stravování, sport, kultura
- Doprava (provoz) a infrastruktura (stavby, zařízení)
- hustá sít silnic a dálnic, silnice přes pasy, tunely, poštovní autobusy (Postauto)
- městská a aglomerační doprava, autobusy, rychlodráhy (S-Bahn), systémy sítí
- železnice, lanovky: SBB-CFF-FFS a další, horské dráhy, horské lanovky
- přeložení ze silnice na železnici, zejména tranzitní dopravy
- letecké společnosti | | |
